Entscheidungsdetail

II.ÚS 2681/10 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2010:2.US.2681.10.1

Datum

11.04.2010

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2681/10 ze dne 4. 11. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Martinou Mičánovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 7. 2010, č. j. 8 Co 1527/2010-42, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podaným návrhem domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích s tím, že jím došlo k porušení práva na spravedlivý proces "chráněného Ústavou".

Napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.

5.

2010, č. j.

27 C 645/2009-36, jímž bylo podle ustanovení § 9 odst.

1 zákona č.

549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem.

Z odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy vyhodnotily stěžovatelovu žalobu jako dva nároky.

Jeden byl zpoplatněn částkou 600 Kč, druhý částkou 1.000 Kč.

Stěžovatel žalobu opatřil pouze kolkovou známkou v hodnotě 5 Kč, byl proto vyzván k zaplacení zbývajících 1.595 Kč.

Protože tak neučinil, bylo řízení o žalobě okresním soudem zastaveno.

Krajský soud tento postup potvrdil jako správný a souhlasil rovněž se závěrem, že nebylo možno přihlížet ke stěžovatelem předloženému prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které si přizpůsobil dle potřeby, a kterým se již zabýval ve svém usnesení č. j.

8 Co 476/2010-25 vydaném v téže věci.

Stěžovatel naopak s postupem obecných soudů srozuměn není.

Při rozhodování vytyčily pro odpuštění poplatku dle jeho názoru nesmyslné kritérium v podobě "vážných důvodů", ačkoliv občanský soudní řád mluví jen o "poměrech".

Soudy se měly zabývat jeho objektivní neschopností poplatek uhradit a řádně dokazováním vyšetřit jeho poměry.

Soudy nevzaly v úvahu, že má prostředky k živobytí jen ve výši životního minima a přitom musí hradit i další náklady řízení.

Stěžovatel považuje rovněž za nesprávné, že soudy požadují být obeznámeny i s podružnými okolnostmi nemožností platit poplatek.

Mají přitom zkoumat důvodnost osvobození, nikoliv věrohodnost a komplexnost přiznaných poměrů.

Ustanovení § 138 občanského soudního řádu bylo podle názoru stěžovatele aplikováno svévolně.

Po přezkoumání případu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena.

Podstata jeho neucelené a místy těžko srozumitelné argumentace, obsažené v ústavní stížnosti, směřuje proti té části řízení, v níž bylo rozhodováno o stěžovatelově osvobození od soudních poplatků, zatímco ústavní stížností napadené rozhodnutí se týká zastavení řízení o jeho žalobě z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

Je zřejmé, že stěžovatel oba typy, resp. obě části řízení směšuje a zaměňuje.

Jak vyplývá z textu podání, odůvodnění napadeného usnesení a databáze u Ústavního soudu napadlých a skončených věcí, možností osvobodit stěžovatele od poplatkové povinnosti se totiž obecné soudy v rámci předmětného řízení již samostatně zabývaly, přičemž důvody pro poskytnutí daného dobrodiní neshledaly.

Příslušná usnesení okresního i krajského soudu stěžovatel po Ústavním soudu požadoval zrušit v řízení sp. zn.

IV.

ÚS 1777/10 ; návrh byl zpravodajsky odmítnut pro neodstraněné formální vady.

Pokud tedy k osvobození nedošlo, nastoupila stěžovatelova poplatková povinnost, kterou nesplnil.

Tato skutečnost spolu s tím, že stěžovatel byl k úhradě poplatku soudem řádně vyzván, byla mu poskytnuta dodatečná lhůta a dostalo se mu poučení o následcích nesplnění výzvy, byla pro rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení určující.

Tato skutečnost spolu s tím, že stěžovatel byl k úhradě poplatku soudem řádně vyzván, byla mu poskytnuta dodatečná lhůta a dostalo se mu poučení o následcích nesplnění výzvy, byla pro rozhodnutí obecných soudů o zastavení řízení určující.

Krajský soud tedy rozhodl podle platné právní úpravy a v jeho postupu nebylo shledáno nic protiústavního; ostatně v tomto směru stěžovatel, jak bylo řečeno, ani žádné konkrétní výhrady nevznesl.

Byl to jen on sám, kdo nezaplacením soudního poplatku způsobil zastavení řízení a zmařil projednání své žaloby.

Vzhledem k obsahu stěžovatelova podání je žádoucí nad rámec výše uvedeného znovu zopakovat to, s čím byl stěžovatel seznámen již v řadě rozhodnutí o návrzích souvisejících nějak s osvobozením od poplatkové povinnosti, s nimiž se na Ústavní soud v minulosti obrátil.

Ústavní soud vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů; případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Nic takového ovšem výhrady stěžovatele ani nenaznačují.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu