Entscheidungsdetail

II.ÚS 2152/10 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2152.10.1
Datum: 08.03.2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2152/10 ze dne 3. 8. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Resslova 1253, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 25. 3. 2010 č. j. 23 Co 151/2010-25 a proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 11. 2009 č. j. 34 Nc 11123/2009-9, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4.

2008 č. j.

52 Sm 111/2008-8 k uspokojení pohledávky oprávněného.

Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem odmítnuto, neboť stěžovatel nezpochybnil žádnou rozhodnou skutečnost pro nařízení exekuce na svůj majetek, a proto byly shledány důvody pro odmítnutí odvolání ve smyslu ust. § 44 odst.

7 exekučního řádu.

Krajský soud se též vypořádával s námitkou stěžovatele, že napadené usnesení je z důvodu absence odůvodnění nepřezkoumatelné.

Podle krajského soudu odůvodnění mezi náležitosti usnesení o nařízení exekuce ve smyslu ust. § 44 odst.

6 exekučního řádu nepatří a navíc vyhotovuje-li se usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí ve smyslu ust. § 169 odst.

2 ve spojení s ust. § 52 odst.

1 exekučního řádu obsahovat odůvodnění.

Ze všech těchto důvodů krajský soud odvolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřoval v absenci odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a zároveň ve způsobu, jakým se odvolací soud (ne)vypořádal s konkrétní argumentací stěžovatele.

Podle stěžovatele musí být usnesení o nařízení exekuce odůvodněno, neboť stěžovatel nemá možnost se ve své věci vyjádřit před tím, než mu je doručeno usnesení o nařízení exekuce.

Je proto třeba striktně trvat na tom, že stěžovatel musí být spolehlivým způsobem seznámen s důvody, pro které byla na jeho majetek nařízena exekuce.

Stěžovatel nemohl realizovat svoje základní právo na právní slyšení ve smyslu čl.

38 odst.

2 Listiny, resp. na jeho realizaci v plném rozsahu byl odkázán až na odvolací řízení.

Není též podle jeho názoru pravdou, že usnesení o nařízení exekuce má být vydáváno takřka automaticky, neboť soud musí zkoumat minimálně to, zda skutečně existuje řádný exekuční titul.

Odvolací soud se pak s podrobnými odvolacími námitkami založenými na judikatuře Ústavního soudu a odborné literatury podle názoru stěžovatele nevypořádal.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.

Závěr, který učinil odvolací soud, tj. že usnesení soudu I. stupně nebylo třeba odůvodňovat, lze z hlediska ústavnosti aprobovat.

Ústavní soud k předmětné právní otázce odůvodňování usnesení o nařízení exekuce již uvedl, že "náležitosti rozhodnutí o nařízení exekuce jsou stanoveny v ustanovení § 44 odst.

6 exekučního řádu, které nepředpokládá, že by usnesení o nařízení exekuce obsahovalo odůvodnění (odůvodnění by muselo usnesení obsahovat, jen pokud by návrh byl částečně nebo zcela zamítnut nebo řízení bylo částečně či zcela zastaveno, či bylo rozhodováno dle § 343 odst.

3 o. s. ř., případně se k věci nesouhlasně vyjádřil povinný např. poté, co po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu o věci opětovně rozhodoval soud prvého stupně - §169 odst.

2 o. s. ř.)" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8.

2005 sp. zn.

II.

ÚS 47/05 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Stejný právní závěr stran (absence) povinnosti odůvodňovat usnesení o nařízení exekuce sdílí jak odborná literatura, tak judikatura obecných soudů (srov.

Kasíková, M. a kol.

Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti - komentář.

Praha: C.

Beck, 2010, str.

173n. a str.

178n.).

Ústavní soud k argumentaci stěžovatele dodává, že daný právní závěr lze dovodit i z charakteru napadaného rozhodnutí, které je vlastně jen "rozhodnutím technickým", jehož vydání toliko předchází ověření vykonatelnosti rozhodnutí, které je exekučním titulem.

Protože toto rozhodnutí nic dalšího neřeší, jde tak ve skutečnosti o ověřovací, nikoli rozhodovací, činnost soudu, která předchází vydání rozhodnutí.

Z tohoto důvodu je judikatura Ústavního soudu (týkající se institutu předběžného opatření - nálezy Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 1554/08 a sp. zn.

III.

ÚS 346/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), které se v ústavní stížnosti dovolává stěžovatel, v projednávané věci nepoužitelná.

Ochrana práva povinného je pak obecně zajišťována skrze instituty návrhů na odklad (ust. § 54 exekučního řádu) či zastavení (ust. § 55 exekučního řádu) exekuce, zatímco v odvolání, jak správně uvedl odvolací soud (str.

2-3 napadeného rozhodnutí), by se měly zpochybňovat jen rozhodné skutečnosti pro nařízení exekuce, a to především ověřená skutečnost, tj. vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

To však stěžovatel neučinil, a proto nemohlo být jeho odvolání shledáno důvodným.

Ze všech těchto důvodů nebylo možno v postupu obecných soudů spatřovat výkon zakázané svévole, ale naopak jejich rozhodnutí jsou přesvědčivá, jsou v souladu s ustálenou judikaturou i doktrínou a nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Okolnost, že se s závěry odvolacího soudu stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy a § 82 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010 Jiří Nykodým předseda senátu