Entscheidungsdetail

II.ÚS 2069/10 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2069.10.1
Datum: 11.04.2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2069/10 ze dne 4. 11. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 40 T 15/2009-34 ze dne 18. 3. 2010 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 32/2010-49 ze dne 29. 4. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, vyplývající z čl.

36 odst.

1, čl.

39 a čl.

40 odst.

6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu dle čl.

8 Listiny a právo na rovnost před zákonem, garantované mu čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j.

52 T 2/2003-1656 ze dne 22.

2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci sp. zn.

6 To 105/2006 ze dne 16.

2006, uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz ve stadiu pokusu podle § 8 odst.

1 k § 140 odst.

1 alinea prvá, odst.

3 písm. b) zákona č.

140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon").

Dne 11.

11.

2009 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, který Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j.

40 T 15/2009-34 ze dne 18.

2010 zamítnul.

Stejným způsobem postupoval i Vrchní soud v Olomouci, jenž jako nedůvodnou zamítnul stěžovatelem posléze podanou stížnost, a to usnesením č. j.

6 To 32/2010-49 ze dne 29.

2010.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům příliš formalistický přístup při posuzování splnění podmínek pro povolení obnovy trestního řízení, kdy ani jednu z nových skutečností či důkazů neshledaly v tomto směru za dostačující, čímž mu odepřely "možnost nápravy" a porušily právo na spravedlivý proces a další namítaná práva.

Za skutečnost soudu dříve neznámou, jež byla ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve způsobilá odůvodnit jiné rozhodnutí o trestu, považuje stěžovatel především nabytí účinnosti zákona č.

40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ke dni 1.

2010, který ve svém ustanovení § 233 odst.

3 výrazně zmírnil trestní sankci ukládanou za stěžovatelem spáchaný trestný čin.

Původní trestní sazba u trestu odnětí svobody činila dle § 140 odst.

3 trestního zákona 10 až 15 let, přičemž stěžovateli byl uložen trest ve výměře 10 roků.

Nová právní úprava udává pro totožnou skutkovou podstatu, upravenou v § 233 odst.

3 trestního zákoníku, trestní sazbu trestu odnětí svobody v trvání 5 až 10 let.

Z uvedeného je patrné, že zatímco podle předchozí právní úpravy byl stěžovateli uložen trest na spodní hranici trestní sazby, jedná se nově podle trestního zákoníku již o trest až na samé horní hranici trestní sazby, uložený trest je tedy ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a i ve zřejmém nepoměru s jeho účelem, jak stanoví § 278 odst.

1 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Tuto skutečnost obecné soudy odmítly akceptovat, stejně tak nebraly na zřetel čl.

40 odst.

6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Porušení "základního práva rovnosti před zákonem" stěžovatel dovozuje z rozdílného postavení osob odsouzených za trestný čin padělání a pozměňování peněz před 31.

12.

2009, kterým byl za totožný trestný čin uložen trest až dvojnásobně vyšší, než je tomu u osob odsouzených za účinnosti nového trestního zákoníku.

Stěžovatel poukazuje na ustanovení § 419 trestního zákoníku, které na takovou situaci nepamatuje a přispívá tak k dané nerovnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud již v minulosti ve vztahu k institutu obnovy řízení uvedl, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních.

V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí.

Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo.

Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 792/02 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č.

31, str.

281 a násl., a usnesení Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 178/03 , publikováno tamtéž, svazek 33, usnesení č.

20, str.

417 a násl.).

V projednávané věci obecné soudy neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel nenavrhl žádné nové důkazy či skutečnosti ve smyslu ustanovení § 278 odst.

1 trestního řádu.

U části předložených důkazů stěžovatel nedokázal zdůvodnit, proč tyto důkazy nebyly provedeny v původním řízení, nebo proč si myslí, že by tyto mohly zvrátit původní výroky o vině, trestu nebo o náhradě škody, ostatní důkazy nesplňovaly podmínku novosti.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č.

5, str.

41 a násl.).

Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.

Pokud bylo ze strany stěžovatele poukazováno na účinnost nového trestního zákoníku a jeho případné dopady na posouzení uloženého trestu, obecné soudy dospěly k závěru, že změna právní úpravy není důvodem pro povolení obnovy řízení.

Ani v tomto případě jim nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť právní názor, o nějž byla napadená rozhodnutí opřena, byl plně v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu (k účinkům přijetí trestního zákoníku a vlivu jeho účinnosti na možnost obnovy řízení srov. nejnověji usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 1306/10 a sp. zn.

II.

ÚS 1953/10 , obě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Lze rovněž přisvědčit argumentaci obecných soudů, že ustanovení o časové působnosti trestního zákona (čl.

40 odst.

6 Listiny, resp. § 16 odst.

1 trestního zákona a nově § 2 odst.

1 trestního zákoníku) nebylo možno ve stěžovatelově případě aplikovat, neboť uvedené pravidlo lze použít pouze v rámci řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno.

Tato skutečnost v trestní věci vedené proti stěžovateli nenastala, neboť předmětné řízení bylo pravomocně ukončeno ještě před účinností trestního zákoníku.

Nejsou správné ani stěžovatelovy úvahy o porušení zásady rovnosti občanů před zákonem.

Princip rovnosti před zákonem v obecné rovině znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně.

V nyní posuzované věci o tvrzenou rovnost nejde a jít nemůže, neboť na stěžovatele se nový trestní zákoník nevztahoval.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, svědčící o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu