Entscheidungsdetail

I.ÚS 571/10 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.571.10.1
Datum: 21. 7. 2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 571/10 ze dne 21. 7. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. B., zastoupeného Mgr. Alešem Sázavským, advokátem se sídlem Náměšť nad Oslavou, Husova 720, adresa pro doručování Brno, Plynárenská 499/1, proti usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 26. 6. 2008, čj. D 428/2001 - 70, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2009, čj. 18 Co 350/2008 - 116, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v dědickém řízení, ve kterém vystupoval jako jediný dědic po své matce, kdy shora označeným usnesením Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") byla určena čistá hodnota stěžovatelem nabytého dědictví částkou 202.473,- Kč.

K odvolání stěžovatele bylo toto usnesení Krajským soudem v Brně potvrzeno.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že okresní soud opřel své rozhodnutí o špatnou evidenci nemovitostí u katastrálních úřadů pro k. ú.

Moravské Budějovice a Štítary na Moravě.

Kvůli chybné evidenci majetku jeho rodičů byl poškozen tím, že nemůže nabýt vlastnictví k majetku, ke kterému jeho rodiče uplatňovali vlastnické právo.

Střediska geodézie Třebíč a Znojmo porušila, při evidenci majetku rodičů stěžovatele, svoji povinnost danou zákonem č.

22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí.

V předcházejících soudních i správních řízeních nebyla prokázána existence pravomocného rozhodnutí oprávněného státního orgánu, kterým by jeho rodiče byli zbaveni vlastnického práva k dotčeným nemovitostem.

Dále zopakoval, resp. odkázal na argumenty, které uvedl již ve svém odvolání ke Krajskému soudu v Brně.

Uvedenými usneseními tak bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").

Podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Za okresní soud se vyjádřila notářka, jako soudní komisařka, která uvedla, že i přes poučení a vysvětlení, že nelze projednávat dědictví ohledně majetku, který zemřelá nevlastnila, stěžovatel trval na tom, aby byl tento majetek předmětem projednání dědictví a poukazoval na špatnou evidenci nemovitostí u dřívějšího střediska geodézie, dnes katastrálního úřadu.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a doplnil, že stěžovatel byl opakovaně poučen, že řízení o dědictví je řízením nesporným, a proto není možno v jeho rámci řešit, jako otázku předběžnou, sporné skutečnosti.

To je možné pouze cestou sporného občanskoprávního řízení.

Obě vyjádření byla stěžovateli zaslána k eventuální replice, ten nijak nereagoval.

Z obsahu předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Třebíči bylo v řízení o dědictví po A.

B. určeno, že čistá hodnota dědictví je 202.473,- Kč s tím, že majetek patřící do dědictví tvoří id.

3/4 nemovitostí evidovaných na listu vlastnictví 24 pro obec a katastrální území Moravské Budějovice ve výroku blíže specifikovaných a že tento majetek nabyl stěžovatel.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesení okresního soudu potvrdil.

V odůvodnění odkázal na příslušná ustanovení o dědictví v občanském soudním řádu a konstatoval, že pokud soud prvního stupně při označení majetku patřícího do dědictví uvedl výměru pozemků v souladu se stavem v katastru nemovitostí, postupoval správně, neboť není možno v řízení o dědictví řešit a napravovat případné nesprávnosti v takovém údaji.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva.

Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení.

Soudy obou stupňů na základě rozsáhlého dokazování správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a jež jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem.

Soudy obou stupňů se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení občanského zákoníku i občanského soudního řádu.

Zejména odvolací soud se podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal.

Nedošlo tedy k porušení čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod ani čl.

1 Dohody.

Ústavní soud ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Pokud oba soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu