Entscheidungsdetail

I.ÚS 3258/09 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.3258.09.1
Datum: 13. 12. 2010
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3258/09 ze dne 13. 12. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. M., zastoupené JUDr. Lenkou Vislockou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 11. 2008, čj. 5 C 88/2001-619, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2009, čj. 27 Co 76/2009-695, za účasti Okresního soudu Praha - východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením, jimž vytýká porušení svých základních práv zakotvených v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl.

4 odst.

1 Listiny, čl.

11 odst.

1 Listiny, čl.

37 odst.

3 Listiny, jakož i čl.

90 Ústavy.

Porušení těchto práv spatřuje v prvé řadě ve skutečnosti, že napadená rozhodnutí byla vydána pozdě.

Částečný rozsudek o žalobě dle § 91a o. s. ř., jenž byl ve vztahu ke stěžovatelce rozsudkem konečným, nabyl právní moci dne 7.

2008 a o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto terpve dne 5.

11.

2008 v prvním stupni a 31.

2009 v odvolacím řízení.

Soud přitom měl o nákladech dle § 151 odst.

1 o. s. ř. rozhodnout v rozhodnutí, jímž se řízení končí; později jenom do doby nabytí právní moci rozsudku (§ 166 odst.

1 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu dle stěžovatelky není řádně odůvodněno a je z hlediska stěžovatelky, která navrhovala použití § 150 o. s. ř., překvapivé; ohledně různých žalobců nadto soud rozhodl dle odlišných ustanovení vyhlášky č.

484/2000 Sb., a zvýšení částky, kterou je stěžovatelka povinna zaplatit dle jejího názoru v rozporu se zákonem, je porušením čl.

11 odst.

1 Listiny.

Stěžovatelka dále namítá, že účastníci řízení jsou v záhlaví chybně označeni.

Konečně obecné soudy dle jejího názoru nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu vztahující se k § 150 o. s. ř.; nerespektovaly totiž skutečnost, že restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že je na místě mimořádný postup soudů.

Z vyžádaných spisů zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti: Stěžovatelka se intervenční žalobou dle § 91a o. s. ř., podanou dne 25.

2002, domáhala vydání 1/12 ideálního podílu k blíže identifikovaným nemovitostem.

Částečným rozsudkem ze dne 23.

11.

2007, čj.

5 C 88/2001-498, její žalobu zamítl Okresní soud Praha - východ (dále jen "soud I. stupně"), a dále vyslovil, že o zbývajících nárocích a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22.

2008, čj.

27 Co 125/2008-545, s upřesněním týkajícím se výměry pozemku potvrdil prvoinstanční rozsudek a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání proti tomto rozsudku Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 3.

2010, čj.

28 Cdo 5283/2009-760.

Usnesením ze dne 5.

11.

2008, čj.

5 C 88/2001-619, uložil soud I. stupně stěžovatelce povinnost nahradit na nákladech řízení žalobcům a) až f) částku 27 187 Kč, žalobcům g) a h) částku 28 224 Kč a žalovanému částku 23 850 Kč.

Odvolací soud usnesením ze dne 31.

2009, čj.

27 Co 76/2009-695, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že stěžovatelka je ve věci dle § 91a o. s. ř. povinna uhradit na nákladech řízení před soudem I. stupně, soudem odvolacím a soudem dovolacím žalobcům a) až f) částku 64 608,60 Kč.

Dále odvolací soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobcům a) až f) částku 1300 Kč na nákladech odvolacího řízení a ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalobci g) a h) a žalovaným vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Proti těmto usnesením soudu I. stupně a soudu odvolacího směřuje ústavní stížnost.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.

K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Námitku, dle níž je rozhodnutí o nákladech řízení opožděné, stěžovatelka podpořila odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 672/03 .

Zdejší soud v něm konstatoval, "že je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem ustanovení § 151 o. s. ř.

Podle ustanovení § 151 odst.

1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.

Ustanovení § 166 odst.

1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci.

Pokud soud v této lhůtě opomene o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno.

Takový postup je totiž v rozporu s čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1 Listiny a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl.

11 odst.

1 Listiny.

Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení, než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř." Toto rozhodnutí však na souzenou věc nedopadá.

Již z citované pasáže je zřejmé, že se týká náhrady nákladů, které v průběhu řízení vynaložil stát, a nikoliv náhrady nákladů řízení mezi účastníky.

Z dalšího obsahu nálezu potom plyne, že povinnost náhrady nákladů řízení byla stěžovateli uložena více než rok po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o dědictví skončeno.

V případě stěžovatelky je procesní situace odlišná.

Stěžovatelka uplatnila proti účastníkům tzv. základního procesu intervenční žalobu dle § 91a o. s. ř., kterou se domáhala vydání 1/12 podílu na určitých nemovitostech.

Řízení o intervenční žalobě soud I. stupně usnesením ze dne 19.

2003 spojil dle § 112 odst.

1 o. s. ř. ke společnému projednání.

Spojení věcí ke společnému projednání umožňuje, aby soud rozhodl o spojených věcech jedním rozsudkem; na druhou stranu však nebrání ani tomu, aby rozhodl rozsudkem částečným, jsou-li pro to splněny podmínky plynoucí z § 152 odst.

2 o. s. ř.

Z účelu hlavní intervence přitom plyne, že soud by měl nejprve rozhodnout o intervenční žalobě, neboť na jejím výsledku závisí rozhodnutí o žalobě v základním procesu.

Je tedy zřejmé, že ve spojeném řízení o intervenční žalobě a o žalobě v základním sporu nemůže soud nejprve částečným rozsudkem rozhodnout o žalobě ze základního sporu; je však přípustný opačný postup, tedy aby nejprve rozhodl částečným rozsudkem o intervenční žalobě, je-li to ve smyslu § 152 odst.

2 o. s. ř. účelné.

Tento postup zvolil soud i v projednávané věci.

Jeho částečný rozsudek byl v odvolacím řízení potvrzen a dovolání proti němu směřující odmítnuto, jak plyne ze shora uvedeného.

Částečný rozsudek není rozhodnutím, jímž se řízení končí ve smyslu § 151 odst.

1 o. s. ř., neboť s ohledem na to, že se jím rozhoduje jenom o části předmětu řízení, pojmově předpokládá, že teprve v dalším řízení bude vydán rozsudek konečný, jímž bude rozhodnuto o zbývající části předmětu řízení.

Námitka stěžovatelky, že napadená usnesení o nákladech řízení byla vydána opožděně (v rozporu s § 151 odst.

1 o. s. ř.), proto důvodná není.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky je zjevně účelová.

Zatímco v ústavní stížnosti (nedůvodně) brojí proti opožděnému rozhodnutí o nákladech, v odvolání proti usnesení soudu I. stupně naproti tomu namítala, že rozhodnutí o nákladech je předčasné a že s ním mělo být vyčkáno až do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Na rozdíl od stěžovatelky zastává Ústavní soud názor, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně a řádně odůvodněna tak, jak to požaduje judikatura zdejšího soudu.

To platí i pro závěr ohledně nesplnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř.

Ústavní soud odkazuje na argumentaci obecných soudů a pouze k ní dodává, že ani okolnost, že jde o restituční věc, nemůže sama o sobě (bez dalších okolností) znamenat, že soud vždy zcela nebo zčásti úspěšným účastníkům nepřizná právo na náhradu nákladů řízení.

Takový výklad by byl zcela absurdní a nedůvodně by mohl poškozovat ty, kteří v řízení uspěli.

Stejně absurdní je i argument dovolávající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jež měla být vyvolána tím, že odvolací soud zvýšil její povinnost náhrady nákladů řízení žalobcům a) až f), přestože stěžovatelka navrhovala postup dle § 150 o. s. ř.

Stěžovatelka patrně přehlíží, že odvolání proti usnesení soudu I. stupně nepodala pouze ona, ale též žalobci a) až f) a že jejich odvolání bylo důvodné.

Neshledal-li odvolací soud důvody pro postup dle § 150 o. s. ř., ale měl-li naopak za důvodné odvolání žalobců a) až f), není nic překvapivého ani jinak protiústavního na tom, že tomuto odvolání vyhověl a žalobcům a) až f) přiznal částku vyšší než soud I. stupně.

Podivuje-li se stěžovatelka tomu, že takto odvolací soud postupoval jenom ohledně žalobců a) až f), a nikoliv též ohledně žalobců g) a h), pak zřejmě uniklo její pozornosti, že usnesení soudu I. stupně o nákladech napadli odvoláním vedle stěžovatelky právě jenom žalobci a) až f).

Konečně není důvodná ani námitka týkající se chybného označení účastníků v záhlaví rozhodnutí.

Složitá podoba záhlaví plyne jednak z většího množství účastníků, kteří v řízení vystupovali, a jednak z toho, že ke společnému projednání byly spojeny dvě věci, tj. základní spor a intervenční spor.

Z rozhodnutí soudů obou stupňů je však bez jakýchkoliv pochybností patrné, kdo byl účastníkem řízení, o jaké věci se rozhodovalo, a jaká byla procesní role účastníků v základním sporu a v intervenčním procesu.

Proto i tato námitka zcela postrádá ústavní rozměr.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. prosince 2010 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu