Entscheidungsdetail

IV.ÚS 547/09 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.547.09.1
Datum: 27. 4. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 547/09 ze dne 27. 4. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. L. R., zastoupené Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Radnická 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 443/2007-64 ze dne 4. prosince 2008 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 33 C 221/2004-52 ze dne 28. června 2007 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn.

33 C 221/2004 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j.

33 C 221/2004-52 ze dne 28. června 2007 zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala na žalovaném stavebním bytovém družstvu MÍR (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 5.056,80 Kč a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j.

38 Co 443/2007-64 ze dne 4. prosince 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s odkazem na porušení ust. § 132 a § 157 odst.

2 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka tedy zpochybňuje hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a náležitost odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Brně se stěžovatelka podle jejího tvrzení nedozvěděla, z jakého důvodu si měl žalovaný zálohy vzniklé z prostředků určených k vypořádání ponechat a z jakého důvodu by se žalovaný, v zásadě správce cizího majetku, měl dle názoru stěžovatelky bezdůvodně obohatit.

Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se s nárokem stěžovatelky vypořádal právním závěrem, že nenastaly podmínky pro převod prostředků určených k vypořádání vlastníku z toho důvodu, že správce je právnická osoba, nese podle stěžovatelky znaky libovůle.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR].

Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů.

Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecných soudů svým vlastním.

Posláním Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy svá v záhlaví citovaná rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily a rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.

K otázce hodnocení důkazů Ústavní soud navíc podotýká, že není v jeho pravomoci, aby hodnocení, které provedly obecné soudy, přezkoumával jako další kontrolní orgán a zasahoval do provedeného hodnocení, pokud nezjistí porušení ústavních principů.

To v daném případě Ústavní soud v žádném ohledu neshledal.

Stěžejní stěžovatelkou zpochybňovaný závěr obecných soudů o tom, že prostředky určené k vypořádání byly zcela správně v souladu s ust. § 24 odst.

7 zákona č.

72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, a se smlouvou o převodu družstevního bytu převedeny na účet žalovaného, resp. ponechány u žalovaného (který je právnickou osobou provádějící správu bytového domu), a neměly být poukázány stěžovatelce, sdílí též Ústavní soud.

Tento závěr nelze v žádném případě označit za projev libovůle.

Znaky libovůle nesou podle náhledu Ústavního soudu naopak závěry předkládané stěžovatelkou, neboť (na rozdíl od závěru učiněného obecnými soudy) nevyplývají z platné právní úpravy.

Důvod, pro který byly prostředky určené k vypořádání převedeny na účet žalovaného, resp. ponechány u žalovaného, a neměly být poukázány stěžovatelce, je z rozhodnutí obecných soudů zcela jasně zřejmý.

Z jakého důvodu by se měl žalovaný dle názoru stěžovatelky bezdůvodně obohatit z napadených rozhodnutí neplyne, a to zcela samozřejmě, neboť obecné soudy k závěru o tom, že se žalovaný bezdůvodně obohatil, nedospěly.

Ústavní soud podotýká, že tyto prostředky určené k vypořádání si žalovaný neponechal pro svoji potřebu, ale má je pouze ve správě.

Ústavní soud uzavírá, že zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného v čl.

36 odst.

1 Listiny dovodit nelze.

Toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení, ale pouze jako požadavek na dodržení všech ústavních a zákonných pravidel postupu orgánů veřejné moci.

Z tohoto pohledu nelze obecným soudům nic vytknout.

Sama skutečnost, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel, je jen pouhou polemikou s obsahem soudního rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. dubna 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu