Entscheidungsdetail

IV.ÚS 535/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.535.08.1
Datum: 29. 4. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 535/08 ze dne 29. 4. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. I., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Skopečkem, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 1, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 ze dne 5. 12. 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 180/2006-1331 ze dne 12. 3. 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 10. 3. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 ze dne 5. 12. 2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 11 To 180/2006-1331 ze dne 12. 3. 2007. Napadené usnesení vrchního soudu bylo v petitu ústavní stížnosti nepřesně označeno (sp. zn. 11 To 182/2006), nicméně z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zřejmé, že se jednalo toliko o zjevnou chybu v psaní, Ústavní soud proto z důvodu procesní ekonomie stěžovatele k jejímu odstranění nevyzýval. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 1 T 5/2006-1217 ze dne 24. 10. 2006 byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let. Usnesením vrchního soudu č. j. 11 To 180/2006-1331 ze dne 12. 3. 2007 bylo jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu zamítnuto. Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1304/2007 ze dne 5. 12. 2007 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, z hlediska skutkových zjištění zcela stěžejní důkaz, byly pořízeny v rozporu s § 88 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť v připojených protokolech byla jako osoba, která záznam pořídila, označeno Celní ředitelství Plzeň a protokoly byly podepsány L. L., celním asistentem, který neměl postavení policejního orgánu a nadto se ani nejednalo o osobu, jež měla dle protokolu záznam pořídit. Stěžovatel měl dále za to, že popis uvedený ve výroku rozsudku krajského soudu neobsahoval konkrétní skutečnosti charakterizující organizovanou skupinu a odůvodňující závěr, že stěžovatel o její existenci věděl a jednal ve spojení s ní. I v případě, že by snad jednání stěžovatele po formální stránce naplňovalo znaky skutkové podstaty trestného činu dle § 187 odst. 4 písm. c) trestního zákona, měly obecné soudy zohlednit, že stěžovatel se na trestné činnosti podílel pouze okrajově, neměl z ní žádný majetkový prospěch, doposud vedl řádný život a konečně že ani nevznikla žádná škoda, neboť veškerá droga byla zadržena. Společenská nebezpečnost popsaného jednání stěžovatele nebyla dle jeho názoru natolik vysoká, aby ve spojení s ustanovením § 88 odst. 1 trestního zákona zakládala možnost aplikace § 187 odst. 4 písm. c) trestního zákona. Stěžovatel dále bez bližší konkretizace citoval právní věty nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 , týkající se zásady volného hodnocení důkazů a požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí v případech "tvrzení proti tvrzení", a poté uzavřel, že dle jeho přesvědčení byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí.

Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Argumentace stěžovatele, obsažená v ústavní stížnosti, byla téměř doslovným přepisem námitek uplatněných v odvolacím a dovolacím řízení, s nimiž se vrchní a Nejvyšší soud zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

S jejich názorem, jemuž nebylo možno z ústavněprávního hlediska nic vytknout, se Ústavní soud plně ztotožnil a pro stručnost na něj odkazuje (ve vztahu k tvrzení, že se nejednalo o organizovanou skupinu a že nebyly splněny podmínky pro užití vyšší trestní sazby str.

10-11 usnesení vrchního soudu a str.

5-6 usnesení Nejvyššího soudu, ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu str.

13-15 usnesení vrchního soudu a str.

6-7 usnesení Nejvyššího soudu).

Ústavní soud toliko podotýká, že právní názor Nejvyššího soudu, o nějž byla opřena argumentace stran zákonnosti odposlechů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

4 Tz 31/2004 ze dne 21.

2004), byl Ústavním soudem v minulosti shledán plně ústavně konformním (srov. např. usnesení IV.

ÚS 51/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz a další) a Ústavní soud neměl ani v projednávané věci žádný důvod se od něj odchýlit.

Co se týče dalšího obsahu ústavní stížnosti, namítal-li stěžovatel prostřednictvím odkazu na nález sp. zn.

III.

ÚS 532/01 , že obecné soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst.

6 trestního řádu, Ústavní soud podotýká, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.

1994 sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č.

5, str.

41).

Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

1995 sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č.

34, str.

257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30.

11.

1995, sp. zn.

III.

ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

4, nález č.

79, str.

255 a násl.).

Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu.

Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy v jejich rámci přesvědčivě reagovaly na všechny námitky vznášené stěžovatelem.

Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko zopakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěl tak Ústavní soud do pozice, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2009 Vlasta Formánková předsedkyně senátu