Entscheidungsdetail

IV.ÚS 2342/09 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.2342.09.1
Datum: 10.08.2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2342/09 ze dne 8. 10. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Benešově, Hráského 406, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 157/2009-28 ze dne 11. 6. 2009 a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 13 Nc 15514/2003-16 ze dne 27. 11. 2008, spojené s návrhem na zrušení věty první ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v jeho celém rozsahu, jakož i v záhlaví citovaného výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), a to s odkazem na porušení zejména čl.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

3 a čl.

82 odst.

1 Ústavy (dále jen "Ústava").

Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení věty prvé § 89 zákona č.

120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád").

Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat v záhlaví citovaná rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutí Ústavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění těchto rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli k nim dalšího dodávat, na tyto odkazuje.

Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.

Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy námitky důvod ke kasaci v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a v záhlaví uvedeného výroku II. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 založit nemohly.

Ústavní soud se navíc ústavními stížnostmi totožného stěžovatele, které se týkají této problematiky, v minulosti již zabýval.

Zaujal k ní jednoznačný názor, vycházející ze stěžovatelem zpochybněného stanoviska Pl.

ÚS-st.

23/06, vydaného podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu, jímž Ústavní soud zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce.

Ústavní soud ani v nyní projednávané věci neshledal důvod, aby se od názoru vysloveného a zdůvodněného v uvedeném stanovisku pléna odchyloval.

Jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu o předchozích ústavních stížnostech stěžovatele i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel byl se stanoviskem Ústavního soudu k dotčené problematice a z něj vycházející judikaturou Ústavního soudu opakovaně seznámen.

Pouhý nesouhlas stěžovatele s tímto stanoviskem tedy nemůže být důvodem, aby Ústavní soud znovu již použitou argumentaci rozváděl, a stačí, když na ni v projednávaném případě plně odkáže.

Jinak tomu není ani v případě tvrzení stěžovatele o rovnocenném postavení exekutora a soudce při rozhodování o nákladech řízení.

Jak Ústavní soud ve svém stanovisku konstatoval, exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění.

Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení.

Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce.

Exekutor je na výsledku exekuce materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí, týkající se exekučního řízení, ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu.

Skutečnost, že zákon (exekuční řád) přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, v žádném případě nezakládá rovné postavení soudce a exekutora.

Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod.

Skutečnost, zda nedosažení přiměřeného zisku ovlivní materiální nezávislost exekutora či nikoliv, nelze chápat jako důvod pro zrušení tohoto, jak již bylo shora uvedeno, ústavněkonformního ustanovení.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud návrhem na zrušení věty první ustanovení § 89 exekučního řádu nezabýval.

Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. října 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu