Entscheidungsdetail

III.ÚS 414/09 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.414.09.1
Datum: 21. 5. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 414/09 ze dne 21. 5. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 8 To 3/2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 233 odst. 2 tr. řádu, § 248 odst. 1 tr. řádu a § 32 tr. řádu co do slov "považovat za obviněného a" a s návrhem, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně zakázal porušovat práva stěžovatele zaručená "čl. 6 odst. 3 písm. d)" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, takto: Ústavní stížnost a další návrhy (dle záhlaví) se odmítají.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práv vyplývajících z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, zejména "práva na spravedlivý proces", zrušil shora označené usnesení, vydané v jeho trestní věci.

V následných podáních předložil stěžovatel návrhy, identifikované v záhlaví usnesení.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21.

2008, č.j.

2 T 95/2008-286, uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst.

1 tr. zák. a odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení vedeného pod sp. zn.

8 To 3/2009 vydal dne 27.

2009 usnesení, kterým se "za účelem opětovného obeslání obžalovaného (stěžovatele) veřejné zasedání odročuje na den 24.

2009 v 8.45 hod., č. dveří 328/III. poschodí, s tím, že termín odročeného veřejného zasedání bere na vědomí přítomná státní zástupkyně a nebude již opětovně obesílána".

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zásilku, jejímž obsahem bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně nařízeného na 27.

2009, obdržel až dne 23.

2009, tedy po uplynutí lhůty podle § 233 odst.

2 tr. řádu.

Pakliže "nebyly splněny podmínky pro zahájení veřejného zasedání", a bez jeho přítomnosti se tak přesto stalo, aniž měl "možnost se na veřejné zasedání řádně připravit", a předseda senátu JUDr.

Vlastimír Čech "po zahájení veřejného zasedání vydal usnesení, kterým veřejné zasedání odročil na den 24.

2009", pak podle stěžovatele došlo ke "zkrácení" jeho "práva na obhajobu" a "porušena rovnost stran".

Stěžovatel totiž míní, že byl zbaven možnosti dát soudu najevo, že na veřejném zasedání konaném "v době náhradního termínu" nemůže uplatnit důkazní návrhy, a to proto, že se jej "z vážných důvodů nemůže zúčastnit".

Stěžovatel dále dovozuje, že ustanovení § 233 odst.

2 tr. řádu vůbec stojí v rozporu s ústavněprávními předpisy, neboť jím předvídaná lhůta je "příliš krátká", v důsledku čehož "s ohledem na podmínky doručování není možné se řádně na veřejné zasedání připravit" a "někdy může nastat případ, kdy z časového hlediska je lhůta zkrácena i při řádném přebírání doporučených zásilek".

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel vznesl další procesní návrhy, konkrétně na zrušení ustanovení § 248 odst.

1 tr. řádu a § 32 tr. řádu co do slov "považovat za obviněného a" a dále i návrh, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně zakázal porušovat práva stěžovatele zaručená "čl.

6 odst.

3 písm. d)" Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Je potřebné především zdůraznit, že ústavní stížností napadené usnesení o odročení veřejného zasedání je pouhým procesním rozhodnutím, vydaným v průběhu řízení, jež nemá jinou povahu než organizační, a upravuje výlučně jen jeho vedení.

Ústavní soud standardně judikuje, že mu nepřísluší - zásadně - zasahovat do probíhajícího soudního řízení, a to proto, že je naopak povolán až ku zhodnocení ústavnosti řízení z pohledu jeho celkového výsledku, po vyčerpání všech procesních instrumentů, jež jsou účastníku řízení k dispozici.

Přihlíží též k tomu, že ne každý procesní nedostatek musí nutně znamenat důvod k jeho zásahu, neboť jde o to, aby řízení bylo "spravedlivé" jako "celek".

Podle ustanovení § 233 odst.

2 tr. řádu den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě.

Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána.

Je na prvý pohled zřejmé, že Krajský soud v Brně vydáním stěžovatelem oponovaného usnesení (o odročení veřejného zasedání soudu) tomuto procesnímu pravidlu bezezbytku dostál.

Z jeho obsahu je evidentní, že tím naopak vyšel ochraně stěžovatelových práv (přípravě obhajoby) vstříc, a to právě proto, že neměl jistotu, že lhůta podle citovaného ustanovení byla zachována.

Úvahy stěžovatele o nepřípustném "zahájení" veřejného zasedání jsou pak zcela bezcenné; veřejné zasedání se - podle obsahu příslušného protokolu - nekonalo.

Okolnost, že přítomný státní zástupce "vzal na vědomí" termín dalšího veřejného zasedání, nepředstavuje samozřejmě ani porušení principu "rovnosti", jak se domnívá stěžovatel, neboť veřejné zasedání soud nařizuje, a to autonomně, nezávisle na procesních stranách.

Pokud se veřejného zasedání nařízeného na den 24.

2009 stěžovatel neměl "z vážných důvodů" zúčastnit, bylo v jeho dispozici, aby žádost o odročení veřejného zasedání procesně regulérním způsobem uplatnil následně (§ 219 a § 238 tr. řádu).

To, zda a jak (zda v přítomnosti stěžovatele či nikoli) odvolací soud ve stěžovatelově věci v den odročeného veřejného zasedání (24.

2009) jednal, je ve vztahu k posuzování ústavní stížnosti nerozhodné, neboť tyto okolnosti k napadenému usnesení žádný vztah nemají.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do procesů a rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Jako návrh zjevně neopodstatněný tedy Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.

2009, sp. zn.

8 To 3/2009, podle zmíněného ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (bez jednání) usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde - již logicky - ani podkladu pro projednání dalších návrhů na zrušení ustanovení § 233 odst.

2 tr. řádu, § 248 odst.

1 tr. řádu a § 32 tr. řádu co do slov "považovat za obviněného a", jakož i návrhu, aby Ústavní soud Krajskému soudu v Brně zakázal porušovat (blíže nespecifikovaná) práva stěžovatele "zaručená čl.

6 odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"; výsledek řízení o ústavní stížnosti byl totiž založen jinak.

Takové návrhy musí být proto odmítnuty rovněž [§ 43 odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Vzhledem k tomu nepokládal Ústavní soud za potřebné vyzývat zástupce stěžovatele, aby obsah podání sepsaných a vznesených samotným stěžovatelem (v rozporu se zásadou povinného zastoupení advokátem) do řádné ústavní stížnosti (případně) inkorporoval.

Tím není samozřejmě predisponován výsledek řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn.

ÚS 1172/09 , která směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21.

2008, č.j.

2 T 95/2008-286, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24.

2009, sp. zn.

8 To 3/2009, jímž bylo stěžovatelovo odvolání proti zmiňovanému rozsudku s poukazem na § 256 tr. řádu zamítnuto.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2009 Jan Musil předseda senátu