Entscheidungsdetail

III.ÚS 2139/09 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2139.09.1
Datum: 24. 9. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2139/09 ze dne 24. 9. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ A. P. a 2/ Y. S., zastoupení JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Křivině 1363/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 400/2009, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, č.j. 13 To 280/2008-994, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. 5. 2008, č.j. 2 T 90/2005-941, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

8 odst.

2, čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení (dále jen "Listiny") a čl.

5 odst.

1, čl.

6 odst.

1, 2 a 3 a čl.

7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

V ústavní stížnosti stěžovatelé vyslovují pochybnosti o nestrannosti soudce soudu prvního stupně Mgr.

Marcela Lehečky, jež zdůvodňují tím, že předtím, než mu byla přidělena jejich trestní věc, rozsudkem sp. zn.

1 T 44/2005, dal "jednoznačně najevo" svůj názor o jejich vině, neboť ve věci V.

B., odsouzeného pro trestný čin vydírání podle § 235 odst.

1, 2 písm. b) tr. zák., hodnotil též jejich postavení jakožto spolupachatelů.

Vyslovují přesvědčení, že "v případě odlišného rozhodnutí v této věci oproti trestní věci vedené proti V.

B. by soudce Mgr.

Lehečka dal najevo svou neprofesionalitu z důvodů chybného předchozího rozhodnutí".

Existenci důvodu pro vyloučení soudce podle § 30 odst.

1 tr. řádu stěžovatelé dovozují rovněž z tvrzených procesních vad, jmenovitě že o hlavním líčení nebyl pořizován zvukový záznam, že soud jim neumožnil vyjádřit se k provedeným důkazům a že opakovaným návrhům obhajoby na doplnění dokazování o výslech svědkyně T.

L. a V.

Bo. (který se v době konání hlavního líčení měl nacházet na Ukrajině ve vazbě) nebylo vyhověno.

Stěžovatelé též upozorňují, že námitku podjatosti bezúspěšně vznesli již před nařízením hlavního líčení (bylo o ní rozhodnuto negativně), a poukazují i na to, že soudci Mgr.

L. byla věc přidělena až na základě zvláštního rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně.

Posléze vytýkají obecným soudům rovněž "nepřiměřenou délku trestního řízení", jež trvalo čtyři roky, a v důsledku toho se jim uložené tresty "jeví jako neúčelné a nad rámec zákona přísně represivní" [srov. § 11 odst.

1 písm. j) tr. řádu per analogiam].

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných kopií soudních rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst.

1, 2 písm. b) tr. zák. a podle § 235 odst.

2 tr. zák. a za použití § 35 odst.

2 tr. zák. odsouzeni k souhrnnému trestu odnětí svobody trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle § 39a odst.

2 písm. b) tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 35 odst.

2 tr. zák. byl u prvního stěžovatele zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16.

2007, sp. zn.

43 T 155/2006, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.

2007, sp. zn.

67 To 275/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

U druhého stěžovatele byl stejně tak podle § 35 odst.

2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, ze dne 23.

2006, sp. zn.

43 T 81/2005, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.

2006, sp. zn.

67 To 256/2006, a to se shodnými dalšími důsledky.

O odvoláních stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Praze tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodná) zamítl, a jejich následná dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněná) odmítl.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Co do roviny skutkové platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.

Pro režim ukládání trestů v trestním řízení je pak příznačné, že poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení, a vyložit rozhodné podmínky nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně; pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru - jakož i v ostatních případech diskrece - až nezdůvodněný a nepředvídatelný exces (libovůle) posouvá věc do ústavněprávní roviny.

V rozporu s požadavky spravedlivého procesu je konečně i rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena ústavní stížnost stěžovatelů, a to jako zjevně neopodstatněná.

Předně je namístě uvést, že stěžovatelé opětovně uplatnili námitky, které adresovali již soudům obecným, a že odvolací soud i soud dovolací se s nimi adekvátně vypořádaly, a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích vyjádřily.

K námitce stěžovatelů, že v jejich věci rozhodl vyloučený orgán (směřující proti soudci okresního soudu Mgr.

Marcelu Lehečkovi) dovolací soud v souladu s ustálenou judikatorní praxí konstatoval, že pokud se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, v jiném řízení, o důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení jít nemusí (srov. rozhodnutí č.

49/1995 Sb. rozh. tr., případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.

2005, sp. zn.

6 Tdo 773/2005, ze dne 2.

11.

2005, sp. zn.

7 Tdo 1402/2005, jakož i usnesení ze dne 17.

2008, sp. zn.

6 Tdo 416/2008); taková okolnost může nabýt významu až ve vztahu k hodnocení konkrétního procesního postupu soudce v řízení pozdějším, resp. důkazní a skutkové základny, z níž posléze vycházel.

Své místo pak má i úsudek (projevený dovolacím soudem), že v odsuzujícím rozsudku proti V.

B. nebylo v odůvodnění uvedeno nic, co by svědčilo o vyjádření osobního vztahu soudce ku stěžovatelům, a nejsou zde ani "okolnosti, v nichž by bylo možné shledávat, že v tomto rozhodnutí jmenovaný předseda senátu předjímal vinu dovolatelů mimo míru nutnou pro vyjádření viny spoluobviněného V.

B.".

Jinak řečeno, hodnocení jednání stěžovatelů zde (rozsahem a "kvalitou" právních a skutkových úvah) není natolik početné a specifické, aby objektivně ospravedlnilo jimi předestírané obavy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24.

2009 ve věci Poppe v.

Nizozemsko, stížnost č.

32271/04 a contrario rozsudku ze dne 7.

1996 ve věci Ferrantelli a Santangelo v.

Itálie, stížnost č.

19874/92, resp. rozsudku ze dne 16.

11.

2000 ve věci Rojas Morales v.

Itálie, stížnost č.

39676/98).

Byť nemusí být mezi takovými situacemi hranice vždy zcela zřetelná, podstatné je, že závěry obecných soudů (jmenovitě soudu dovolacího) ji zjevně nepřekračují, resp. nepředstavují mimořádné vybočení z obvyklých (a předjímatelných) standardů.

K námitce opomenutého důkazu (svědeckými výpověďmi) lze z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, že soud prvního stupně a odvolací soud neshledaly důvod vyslechnout označené svědky k posouzení průběhu kritického skutku za situace, kdy již byla z četných dalších důkazů učiněna zjištění dostatečná.

Obecné soudy v podrobnostech rozvedly, proč navrhované doplnění dokazovaní měly za nadbytečné (srov. obsáhlou argumentaci obsaženou na s.

7-10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nenastala tudíž situace, kdy provedení navrženého důkazu bylo odmítnuto bez věcně odpovídajícího odůvodnění, a z pohledu judikatury Ústavního soudu se proto o tzv. opomenutý důkaz nejedná (srov. např. již citované usnesení sp. zn.

III.

ÚS 359/05 ).

Jestliže stěžovatelé zpochybňují přikázání věci jinému senátu v jiném složení, pak Ústavní soud odkazuje (stejně jako ve jiných svých rozhodnutích) na čl.

38 odst.

1 Listiny, podle nějž sice nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, avšak "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon".

Pak je totiž zřejmé, že i případná výjimka ze zásady, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje regulérním způsobem; ustanovení § 262 tr. řádu právě umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.

2009, sp. zn.

III.

ÚS 204/09 ).

Že se obecné soudy k námitkám stěžovatelů vyjádřily adekvátně, platí rovněž co do jejich výhrady ohledně nepřiměřené délky trestního stíhání a odtud se odvíjející "neúčelnosti" a "represivnosti" uložených trestů, jelikož obecné soudy se otázce výše trestu věnovaly ve svých rozhodnutích podrobně, a zejména odvolací soud adekvátně vyložil, z jakých důvodů nebylo možno výhradám přisvědčit; vyslovené právní závěry jsou ostatně rovněž souladné s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 5.

2004, sp. zn.

II.

ÚS 527/03 , ze dne 30.

10.

2003, sp. zn.

III.

ÚS 217/03 , či ze dne 9.

2004, sp. zn.

III.

ÚS 95/04 , U 45/34 SbNU 431, a nález ze dne 31.

2005, sp. zn.

ÚS 554/04 , N 67/36 SbNU 707).

Obecným soudům nelze v tomto směru ničeho vytknout, neboť se přidržely i rozhodovací praxe Ústavního soudu a konstatovaný "časový odstup" od spáchání předmětného trestného činu (jakož i pobyt stěžovatelů ve vazbě, "trestní zachovalost" a podíl na spáchaném jednání) v řízení kompenzovaly uložením trestů na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.

Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2009 Jan Musil předseda senátu