Entscheidungsdetail

II.ÚS 937/09 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.937.09.1
Datum: 21. 5. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 937/09 ze dne 21. 5. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou v Ostravě, Matiční 730/3, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2008 sp. zn. 30 T 2/2008, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2008 sp. zn. 4 To 48/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl.

36 odst.

1, čl.

38 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod, a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a čl.

90, 95 odst.

1 Ústavy.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst.

1, odst.

3 tr. zákona.

Stěžovatel byl podle § 222 odst.

3 tr. zák. za použití § 40 odst.

1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.

2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu ohledně stěžovatele.

Za podmínek § 259 odst.

3, odst.

4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil podle § 222 odst.

3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst.

2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Odvolání obou obviněných a státního zástupce podané v neprospěch obviněného K.

O. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Posléze odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 265i odst.

1 písm. b) tr. ř. (usnesením ze dne 4.3.2009 sp. zn.

3 Tdo 226/2009).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku trestního řízení společně s obžalovaným K.

O. namítal, že hlavní vinu na smrti poškozené měl R.

Orgány činné v trestním řízení jej ale vedly v pozici svědka a dokonce je jeho svědecká výpověď považována jako hlavní přímý důkaz, který má stěžovatele a spoluobžalovaného O. usvědčovat z trestného jednání.

K osobě svědka R.

J. se stěžovatel obsáhle vyjádřil v rámci podaného odvolání, na něž v podrobnostech poukázal.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen.

Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatel zřejmě není plně vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby, a to již kupř. před nalézacím soudem, přičemž obecné soudy se těmito námitkami velmi pečlivě zabývaly a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.

Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace (pouze cituje články Listiny a Ústavy) v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů.

Ústavní soud nepovažuje za nutné citovat přesvědčivou argumentaci obecných soudů (především nalézacího soudu), v podrobnostech proto na ni toliko odkazuje.

Řečeno poněkud jinak, co do ústavní stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 359/05 ).

Zásadám spravedlivého procesu (čl.

36 odst.

1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Je možné - z hlediska ústavněprávního - uvést, že obecné soudy (zejména z povahy věci nalézací soud) ohledně spáchání předmětného trestného činu ze strany stěžovatele opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst.

5 trestního řádu.

Úvahy, jimiž se soudy řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.

Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického.

Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení.

I kdyby přitom napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedoložil.

Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, která ve stěžovatelově věci vydaly.

Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně - i pokud jde o právní posouzení věci - nic podstatného vytknout.

Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítl, jako o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2009 Stanislav Balík předseda senátu