Entscheidungsdetail

II.ÚS 561/08 #3

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.561.08.3
Datum: 15. 4. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 561/08 ze dne 15. 4. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2009 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti D. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Malinou, advokátem sídlem v Brně, Joštova 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 42/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006 č. j. 3 T 29/2005-1355, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou k Ústavnímu soudu dne 3.

2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl.

6 odst.

1 a odst.

3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K odvolání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil ve vztahu ke stěžovateli napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, kterým byl stěžovatel spolu s dalšími sedmnácti spoluobžalovanými uznán vinným jednak ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.

1 písm. a) tr. zákona, jednak ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst.

1, 3 písm. b) tr. zákona.

Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že v postavení veřejného činitele jako celníka Celní správy ČR, Celní úřad Břeclav, na hraničním přechodu Břeclav-dálnice dvěma útoky ze dne 17.

2004 a 20.

2004, vždy u přepážky při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku 5 EUR od neustanoveného rumunského řidiče kamionu SPZ SV-10 DOV a od neustanoveného rumunského řidiče kamionu SPZ DJ 1912, vždy jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení.

Za to byly stěžovateli spolu s dalšími spoluobviněnými (až na obžalovaného J.

L.) uloženy úhrnné tresty odnětí svobody v trvání 1 roku, jejichž výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

Dále byl stěžovateli a každému dalšímu spoluobžalovanému uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kč, resp. ve výši 15 000 Kč.

V odvolání stěžovatel a většina ostatních spoluobžalovaných brojili proti způsobu provádění důkazů nalézacím soudem a jejich hodnocení.

Konkrétně se námitky týkaly zejména obsahu výpovědí agenta Policie ČR, způsobu provedení výslechů řidičů kamionů jako neodkladných úkonů, jejich věrohodnosti a bez provedení konfrontace či neúplné dokazování (neprovedení důkazu videozáznamem z celnice).

Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto řízení bylo k Nejvyššímu soudu podáno několika spoluobžalovanými dovolání (nikoliv však samotným stěžovatelem), vedeno pod sp. zn.

8 Tdo 986/2008, Ústavní soud řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti usnesením ze dne 21.

2008 přerušil do doby vydání rozhodnutí o dovolání.

Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 30.

10.

2008 sp. zn.

8 Tdo 986/2008, odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněné, zčásti jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. řádu.

Proto Ústavní soud usnesením ze dne 4.

12.

2008 rozhodl o pokračování v řízení o stěžovatelem podané ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poté, co zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem odvolání a částečně i výše zmíněného dovolání, tj. způsob provedení důkazů a nesprávnost jejich hodnocení, a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva.

Stěžovatel rovněž namítal neodůvodněné průtahy v trestním řízení.

S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů.

Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.

Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci.

Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování.

Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn.

ÚS 4/04 , N 42/32, SbNU str.

405 nebo nález sp. zn.

ÚS 553/05 , N 167/42, SbNU str.

407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, výše konkretizované námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a někteří spoluobžalovaní i ve zmíněném dovolacím řízení.

Po důkladném seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, zejména se podrobně zabývaly stěžovatelem namítanou otázkou užití agenta jako svědka a jeho věrohodnosti (str.

10 rozsudku krajského soudu), způsobem provedení výslechu svědků-řidičů kamionů (str.

11 rozsudku), otázkou použití záznamů kamerového systému jako důkazu či zneužití osobních razítek (str.

12 rozsudku).

Nadto krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, proč se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a proč nepovažoval za relevantní některé další námitky obsažené v odvolání (str.

12 - 13 rozsudku).

K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí o dovolání některých spoluobžalovaných, když konstatoval, že přednesené námitky "jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily." (str.

11 usnesení NS).

Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.

Ústavní soud rovněž připomíná, že skutkově totožné případy stěžovatelů J.

J., R.

B., R.

B., K.

E., R.

P. a J.

U. (v daném řízení před obecnými soudy společně se stěžovatelem obžalovaní) posuzoval v řízeních ve věcech vedených pod sp. zn.

IV.

ÚS 392/08 (zde byla dokonce předložena ústavní stížnost shodného znění) a

IV. ÚS 562/08

. Přitom neshledal důvod k odchýlení se od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných. S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2009 Stanislav Balík předseda senátu