Entscheidungsdetail

II.ÚS 2423/09 #2

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.2423.09.2
Datum: 10.08.2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2423/09 ze dne 8. 10. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2009, č. j. 1 To 21/2009-3870, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu stížnosti krajského státního zástupce zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2009, č. j.

43 T 11/2002-3853, jímž tento soud na základě žádosti odsouzeného (stěžovatele) upustil od výkonu zbytku trestu vyhoštění, který mu byl uložen na dobu neurčitou, a nově rozhodl tak, že žádost odsouzeného zamítl.

Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že okolnosti stanovené v § 57 odst.

3 písm. c) zákona č.

140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), mezi něž náleží získání povolení k dlouhodobému pobytu, pracovní a sociální zázemí žadatele a okolnost, že uložení trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, pro které je možno ve spojení s § 350h odst.

1 zákona č.

141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (dále jen "trestní řád"), upustit od uloženého trestu vyhoštění, musí být naplněny kumulativně a musí existovat současně.

Po vyhlášení rozsudku by musely nově nastat všechny okolnosti předvídané výše, tzn. odsouzený by nově musel získat povolení k dlouhodobému pobytu, získat pracovní a sociální vazby k České republice, když nedostačuje pouhé jejich "prohloubení".

Kromě toho vycházel Vrchní soud v Olomouci i z toho, že bydliště otce a sestry odsouzeného se nachází pouze hodinu cesty automobilem od státních hranic České republiky, za nimiž se může odsouzený se svými rodinnými příslušníky stýkat bez jakýchkoliv omezení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Vychází z toho, že jedním z principů spravedlivého procesu je zákonem stanovená povinnost soudů své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž musí uvést, ze kterých důkazů a prokázaných skutečností vycházely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů.

Ve vztahu k samotnému napadenému rozhodnutí stěžovatel tvrdí, že bylo vydáno v rozporu s ustanoveními hmotného práva (konkrétně v rozporu s § 57 odst.

3 trestního zákona).

Především pak zpochybňuje závěr o nutnosti splnění kumulativní podmínky obsažené v § 57 odst.

3 trestního zákona pro možnost vyhovět žádosti ve smyslu § 350h trestního řádu.

Podle názoru stěžovatele jsou překážky pro vyhoštění stanoveny alternativně a uložení trestu bude bránit existence i jen jediné (kterékoliv) z nich.

V dané věci tedy Vrchní soud v Olomouci nesprávně aplikoval citovaná ustanovení trestního zákona a trestního řádu, čímž porušil zásadu, že účelem trestního řízení není pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale současně je jím také spravedlivý proces.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel na tuto skutečnost správně poukazuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp.

Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Zákon č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v § 43 odst.

2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci.

Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, přestože formálně namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 Úmluvy), se v podstatě týkají aplikace a výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a trestního zákona.

Konkrétně pak vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci nesprávnou aplikaci § 57 odst.

3 trestního zákona, podle něhož jsou-li splněny zde uvedené předpoklady (podle názoru stěžovatele postačuje splnění alespoň jediného z nich) je nutno upustit od výkonu trestu postupem podle § 350h trestního řádu.

Takováto argumentace stěžovatele neznamená ovšem nic jiného než polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutí obecného soudu, aniž by však tento protichůdný názor byl vybaven relevantní ústavněprávní argumentací.

V podstatě tak stěžovatel zpochybňuje právní závěry obecných soudů.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší.

Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů.

Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.

Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Nadto, jako obiter dictum, je třeba uvést, že závěry Vrchního soudu v Olomouci nejsou v rozporu s výkladem zastávaným právní praxí (viz Doc.

JUDr.

Pavel Šámal, Ph.

D., JUDr.

František Púry, JUDr.

Stanislav Rizman, Trestní zákon - komentář I. díl, 6. vydání, C.

Beck 2004, str.

495), který shodně s Vrchním soudem v Olomouci konstatuje, že zde stanovené překážky pro nemožnost uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně.

V napadeném rozhodnutí nelze ani spatřovat porušení principu spravedlivého procesu vylučujícího libovůli.

Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí, byť stručně, ale přesto jasně a srozumitelně odůvodnil, když konstatoval, že pro naplnění podmínek stanovených v § 57 odst.

3 trestního zákona nepostačuje pouze prohloubení citových a rodinných vztahů k otci, případně sestře, ale musí být splněny i další předpoklady (získání povolení k dlouhodobému pobytu, navázání pracovních a sociálních vazeb v České republice).

Stěžovatel navíc ani ostatní okolnosti pro postup podle § 350h odst.

1 trestního řádu ve spojení s § 57 odst.

3 trestního zákona neuváděl.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2009 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu