Entscheidungsdetail

I.ÚS 3208/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.3208.08.1
Datum: 24. 2. 2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3208/08 ze dne 24. 2. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K.K., advokáta, zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 11 To 83/2008-1302, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 7. 2008, č. j. 1 Nt 351/2004-1270, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl.

11, čl.

28, čl.

36 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod, čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl.

26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl.

7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl.

23 odst.

2 Všeobecné deklarace lidských práv.

Rovněž mělo dojít k porušení čl.

2 odst.

2 a čl.

4 Listiny základních práv a svobod a čl.

1 a čl.

90 Ústavy.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 1.

2008, č. j.

1 Nt 351/2004-1270, bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli v postavení obhájce byla přiznána odměna za poskytování právních služeb v celkové výši 69 300,- Kč a náhrada hotových výdajů v celkové výši 39 626,- Kč; celkem tedy 108 926,- Kč.

V ostatním byl návrh stěžovatele zamítnut.

Stížnost stěžovatele byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14.

10.

2008, č. j.

11 To 83/2008-1302, zamítnuta.

Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o úvahy, v nichž hodnotily, zda úkony účtované stěžovatelem byly úkony mimořádně obtížnými ve smyslu § 12 odst.

1 vyhlášky č.

177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž dospěly k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není namístě uvedené ustanovení aplikovat, neboť zvýšená medializace případu a zájem novinářské veřejnosti nepřesáhly únosnou míru zátěže obhájce.

Dále interpetovaly pojem „časové náročnosti“ ve smyslu § 12 odst.

1 advokátního tarifu ve vztahu k určitým úkonům vykázaným stěžovatelem.

Rovněž se zabývaly hodnocením, zda celkový počet, frekvence a časová posloupnost jednotlivých porad s klientem odpovídá rozsahu a složitosti projednávané věci; kromě šestnácti byly ostatní kvalifikovány jako nadbytečné, a to úměrně k počtu ostatních úkonů právní služby, po posouzení obtížnosti věci a náročnosti obhajoby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ve vztahu k části napadených rozhodnutí, ve kterých nebyly přiznány účtované násobky ve vztahu k uskutečněným poradám s klientem, se závěry obecných soudů nesouhlasí, avšak vzhledem k dostatečnému odůvodnění je nečiní předmětem ústavní stížnosti.

Ve vztahu k dalším částem napadených rozhodnutí však považuje napadená rozhodnutí za neodůvodněná a zasahující do základních práv.

Ve vztahu ke své argumentaci o mimořádné obtížnosti účtovaných úkonů stěžovatel poukazuje na toliko demonstrativnost výčtu uvedeného v ustanovení 12 odst.

1 advokátního tarifu a na publikované názory odborné veřejnosti.

Skutkově podrobně poukazuje na průběh soudního jednání za účasti veřejnosti a médií a vypjatou atmosféru v soudní síni za přítomnosti ozbrojených složek.

Dále rovněž polemizuje se závěry obecných soudů ve vztahu k charakteru řízení o obnově podle § 277 a násl. trestního řádu v souvislosti s komplikovaným skutkovým stavem.

Dílem se obecné soudy s argumenty stěžovatele, podle jeho názoru, vyrovnaly pouze nedostatečně, dílem na jeho námitky vůbec nereagovaly.

Zásadní nesouhlas vyjadřuje stěžovatel se skutečností, že mu obecné soudy přiznaly odměnu za uskutečněné porady pouze v počtu šestnácti z celkového počtu třiceti šesti.

Namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, resp. rozporné se skutečností v části, kde se zabývá důsledky výše účtované odměny na klienta „pokud bude uznán vinným“ a hovoří o ustanoveném obhájci, zatímco se ve skutečnosti jednalo o obhájce zplnomocněného.

Především však zdůrazňuje, že obhájce má právo na odměnu za každou poradu s klientem, přesahuje-li jednu hodinu, a to podle ustanovení § 11 odst.

1 písm. c) advokátního tarifu.

Možnost redukovat počet účtovaných porad stěžovatel považuje za možný jedině v extrémních případech, kdy je zjevné, že jejich počet je nepřiměřený.

Považuje za nepřípadné uvažovat o tom, že by stěžovatel úmyslně uměle navyšoval počty porad s klientem, a to ani vzhledem k pozdějšímu rozhodnutí o obhajobě bezplatné a zájmům klienta.

Advokátní tarif dle názoru stěžovatele, neumožňuje libovolně rozhodovat o účelnosti či nadbytečnosti úkonů.

Rovněž stěžovatel namítá, že právní názory z nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 782/07 , který citoval soud druhého stupně, na nynější situaci nedopadají.

Stěžovatel zdůrazňuje, že veškeré porady vykonal s ohledem na počet a obsáhlost jiných úkonů trestního řízení a na žádost klienta, a to v komplikovaném řízení trvajícím několik let.

Pokud by snad rozhodnutí obecných soudů v této části bylo shledáno ústavně konformní, stěžovatel se domnívá, že by mu přesto náležela náhrada hotových výdajů, v čemž poukazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 15/99 .

Porada obviněného s obhájcem by totiž neměla být omezena ekonomickými vlivy.

Z uvedených důvodů navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, jak již bylo uvedeno.

V rámci řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud od Krajského soudu v Plzni vyžádal kopii napadeného usnesení č. j.

1 Nt 351/2004-1270.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Nutno předeslat, že Ústavnímu soudu je z vlastní činnosti rovněž znám obsah ústavní stížnosti JUDr.

K.S., advokátky, a obsah usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn.

III.

ÚS 3211/08 (toto a ostaní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná skrze http://nalus.usoud.cz).

Protože z napadených rozhodnutí se podává, že JUDr.

K.S., vystupovala ve stejné věci jako stěžovatel v pozici druhého obhájce, a to na základě plné moci ze dne 10.

11.

2004, rovněž účtovala odměnu a náklady za vykonané úkony obhajoby, z nichž některé jí nebyly přiznány v požadované výši nebo vůbec, jedná se pro hodnocení předestřeného skutkového stavu Ústavním soudem i obecnými soudy o skutečnost úzce související.

Stejně jako v usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn.

III.

ÚS 3211/08 , i nyní Ústavní soud poukazuje na své závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

2007, sp. zn.

II.

ÚS 782/07 , a svou ustálenou judikaturu ohledně možnosti omezení vlastnického práva, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami (nález ze dne 4.

1997, sp. zn.

ÚS 31/97 ), ohledně kritérií posuzování omezení základního práva nebo svobody ve prospěch jiného základního práva nebo svobody – princip přiměřenosti při posuzování mezí základních práv (nález ze dne 17.

1999, sp.zn.

Pl.

ÚS 16/98 ), a ohledně výkladu čl.

1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého svoboda člověka znamená nejen možnost činit vše, co mu není zákonem zakázáno, ale i to, že nese odpovědnost za své jednání s tím, že pokud zneužije některé právo v rozporu s Listinou či zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené právo a z toho důvodu se na něj nevztahuje ani čl.

3 odst.

3 Listiny (usnesení ze dne 23.

1998, sp.zn.

II. ÚS 20/98

). K výkladu pojmů „mimořádná obtížnost“ a „časová náročnost“ obsažených v § 12 odst. 1 advokátního tarifu obecné soudy v obou napadených rozhodnutích připojily ústavně zcela konformní výklad, který v plném rozsahu dává odpovědi na argumentaci stěžovatele. Není úkolem Ústavního soudu korigovat interpretaci a aplikaci jednoduché práva, která zjevně není extrémně vybočující z mezí spravedlivého procesu, resp. důsledkem libovůle soudního rozhodování. Stejně tak otázce počtu, resp. „nadbytečnosti“ určitých úkonů, je v napadených rozhodnutích věnována dostečná pozornost a Ústavní soud tak může konstatovat, že stížnostní soud tento postup dostatečně konkrétně odůvodnil, když podstatou úvah obou soudů bylo, za okolností, které shledaly dostatečně specifickými, poměřování celkového počtu, frekvence a časové posloupnosti jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtu a charakteru prováděných úkonů. Při svých úvahách se stížnostní soud držel i již citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 782/07 . V rozsahu námitek stěžovatele, které nyní uplatnil i v ústavní stížnosti, proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2009 František Duchoň předseda senátu