Entscheidungsdetail

I.ÚS 3021/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.3021.08.1
Datum: 02.04.2009
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3021/08 ze dne 4. 2. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. F. a 2) F. F., zastoupených JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 2008, čj. 22 Cdo 5103/2007 - 260, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, čj. 16 Co 386/2003 - 226, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. 10. 2003, čj. 8 C 1135/95 - 203, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi obecné soudy porušily jejich základní práva garantovaná v čl.

11, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.

1 Dodatkového protokolu a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelé v ústavní stížnosti shrnuli skutkové a právní okolnosti řízení, vedeného ve věci jimi podané žaloby o odstranění staveb a plotu, které se nacházejí na jejich pozemku.

Namítají, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení Listiny a Úmluvy.

Místo jejich aplikace na souzenou věc aplikovaly ustanovení občanského zákoníku, a to navíc nesprávně.

Vadu řízení spatřují stěžovatelé také v tom, že odvolací soud nepřipustil provedení jimi navrhovaných důkazů.

V důsledku toho soudy, místo uložení povinnosti odstranit rekreační chaty postavené nezákonně právními předchůdci žalovaných, "vyvlastnily" pozemky stěžovatelů.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Jihlavě zamítl žalobu stěžovatelů na uložení povinnosti žalovaným odstranit na své náklady v rozsudku specifikované stavby z roku 1957, nacházející se na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů.

Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, k odvolání stěžovatelů rozsudek okresního soudu potvrdil.

Stěžovatelé podali dovolání, které bylo zamítnuto Nejvyšším soudem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s aplikací zákonných ustanovení ve věci neoprávněné stavby na cizím pozemku a s jejími právním důsledky tak, jak ji učinily obecné soudy v napadených rozhodnutích.

Stejné námitky stěžovatelé uplatnili již v odvolacím a dovolacím řízení.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na ustanovení čl.

83 Ústavy nepřísluší.

V této souvislosti je třeba připomenout, že skutečnost, že stěžovatelé zastávají výklad, lišící se od výkladu přijatého v napadených rozhodnutích, sama o sobě není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.

Ústavní soud především připomíná, že je to právě Nejvyšší soud, který je v rámci soustavy obecných soudů tím soudním orgánem, jemuž ex lege přísluší výklad norem podústavního práva (§ 14 zákona č.

6/2002 Sb.).

Je tedy právě jeho rolí - nikoli tedy rolí Ústavního soudu - také výklad podústavního práva sjednocovat.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně, s odkazem na svou judikaturu, objasnil aplikaci ustanovení zákona č.

141/1950 Sb., tzv. středního občanského zákoníku, na projednávaný případ.

Konstatoval také, že odvolací soud při posuzování právních aspektů vlastnictví ke stavbě a k pozemku vyšel z úplně zjištěného skutkového stavu věci a posoudil jej správně i po právní stránce.

Stavebníci nemohli vědět, že staví na jiném než obecním pozemku (resp., že nestaví na pozemku, jímž by tamní národní výbor nemohl disponovat).

Dovolací soud se vyjádřil i k ostatním námitkám, které stěžovatelé znovu opakují i v ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto v dalším odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy všech stupňů srozumitelně uvedly, jaké důvody je vedly k vydání napadených rozhodnutí.

Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní.

Jimi provedená interpretace podústavního práva je ústavně konformní.

Obecné soudy tedy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č.

182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst.

2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné.

Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy, odmítl jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu