Suchen
Zurück zu den Ergebnissen

Entscheidungsdetail

I.ÚS 2593/07 #1

Gericht
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2009:1.US.2593.07.1
Datum
06.04.2009
Textstatus
Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2593/07 ze dne 4. 6. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. R. a 2) Nezávislé odborové komise, odborové organizace, se sídlem Praha 5, Šárovo kolo 2/981, obou zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2007, čj. 37 C 20/2004 - 60, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007, čj. 1 Co 51/2007 - 79, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými nebylo připuštěno zastoupení stěžovatele M.

R.

Nezávislou odborovou komisí ve sporu o ochranu osobnosti.

Stěžovatelé tvrdí, že zmíněnými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva podle čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

2, čl.

38 odst.

2, čl.

27 odst.

1 - 3 Listiny základních práv a svobod i práv vyplývajících z Úmluvy MOP č.

87.

V řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn.

37 C 20/2004, o ochranu osobnosti, uvedený soud přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků a nepřipustil zastoupení stěžovatele jmenovanou odborovou organizací ve zmíněném řízení.

K odvolání stěžovatele i jmenované odborové organizace proti výroku o nepřipuštění zmíněného zastoupení, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13.

6.

2007, čj.

1 Co 51/2007 - 79, usnesení Městského soudu potvrdil.

Právní mocí tohoto rozhodnutí stěžovatel pozbyl právo na to, aby byl v řízení zastoupen bezplatně zmíněnou odborovou organizací, které udělil plnou moc v souladu s ustanovením § 26 OSŘ.

Stěžovatel upozornil, že napadená rozhodnutí obecných soudů, která mu neumožnila nechat se zastupovat stěžovatelkou - odborovou organizací, jsou nejen v rozporu se zákonem, ale též se shora citovanými základními právy stěžovatele a stěžovatelky.

Je nepochybné, že stěžovatelka je odborovou organizací a stěžovatel je členem této organizace, obecné soudy však obě skutečnosti bez jakéhokoliv dokazování zpochybnily.

Podle názoru stěžovatele, i když napadená rozhodnutí jsou pouze procesního charakteru, a tudíž méně významná, ani taková rozhodnutí, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, nejsou vyloučena z přezkumu prostřednictvím ústavní stížnosti, pokud se dotýkají práva na soudní ochranu, na právní pomoc od počátku řízení a zasahují i do práva na svobodu odborově se sdružovat.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle § 42 odst.

1, 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní stížnost stěžovatelky Nezávislé odborové komise, odborové organizace, byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Z řízení před obecným soudem, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, je přitom zjevné, že stěžovatelka Nezávislá odborová komise, odborová organizace, nebyla účastníkem řízení.

Naopak, v dané věci šlo pouze o to, zda stěžovatelka může v daném občanském soudním řízení zastupovat stěžovatele M.

R.

Nelze tedy hovořit o tom, že by stěžovatelka v dané věci mohla být aktivně legitimována k podání této ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, což je důvodem pro její odmítnutí podle § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele M.

R., jedná se o návrh zjevně neopodstatněný.

R., jedná se o návrh zjevně neopodstatněný.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod, zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. (srov. nález sp. zn.

I.

ÚS 68/93 ).

K otázkám zastupování odborovou organizací se Ústavní soud již v minulosti vyjádřil, například v usnesení sp. zn.

I.

ÚS 43/95 , sp. zn.

III.

ÚS 356/97 a naposledy zejména v usneseních sp. zn.

III.

ÚS 1564/07 , sp. zn.

III.

ÚS 401/07 a sp. zn.

II.

ÚS 2928/07 , na něž lze odkázat.

Vzhledem k totožnosti problematiky, nastíněné v této ústavní stížnosti, Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od svých závěrů ani v posuzované věci.

Pokud jde o konkrétní okolnosti přezkoumávané věci, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, z jakých důvodů obecné soudy zastoupení stěžovatele Nezávislou odborovou komisí nepřipustily.

Vyšly zejména z jejích stanov a odmítly, že by ve skutečnosti šlo o odborovou organizaci ve smyslu § 26 odst.

1 OSŘ.

Pro případ, že by tomu tak bylo, měly za to, že by toto zastupování, vzhledem k předmětu daného soudního řízení, překračovalo rámec odborové činnosti dané organizace.

Obecné soudy svůj závěr v napadených rozhodnutích dostatečně srozumitelně odůvodnily.

Ústavní soud zde neshledal žádný přesah do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c) a odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh částečně podaný osobou neoprávněnou a částečně zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
I.ÚS 2593/07 #1 – Ústavní soud | Lukiora Lex