Entscheidungsdetail

IV.ÚS 630/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.630.08.1
Datum: 30. 10. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 630/08 ze dne 30. 10. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 30. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. V. D., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem, AK Nám. T. G. Masaryka 17, 690 02 Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007 č. j. 15 Co 443/2007-29 a výroku IV. usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 25. 10. 2007 č. j. 13 C 180/2007-21 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení příslušných výroků v záhlaví označených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením ze dne 25.

10.

2007 č. j.

13 C 180/2007-21 zastavil řízení, v němž se stěžovatel po žalovaných L. a I.

Š. domáhal zaplacení kupní ceny společně a nerozdílně, neboť žalovaná v průběhu řízení požadovanou částku zaplatila.

Ve výroku IV. svého usnesení uložil soud stěžovateli zaplatit žalovanému náklady řízení s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn.

31 Odo 677/2005, dle kterého splnění závazku, jenž vznikl jen jednomu z manželů za trvání manželství, nemůže věřitel soudně vymoci po druhém z manželů bez ohledu na skutečnost, zda závazek tvořil společné jmění manželů.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18.

12.

2007 č. j.

15 Co 443/2007-29 usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku IV. potvrdil.

Stěžovatel namítá, že odůvodnění rozhodnutí soudu odkazující stroze na názor Nejvyššího soudu činí takové rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, jakož i protiústavním, jelikož zcela popírá legitimní očekávání věřitele domoci se svých práv soudní cestou, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v době před vydáním uvedeného rozsudku Nejvyšší soud dospěl ke zcela opačným závěrům.

Dle názoru stěžovatele je jeho argumentace příliš extenzívní, vybočující z úmyslu zákonodárce a nemající oporu v zákoně, který je zcela jednoznačný.

Stěžovatel pak v podrobnostech přednáší argumentaci na podporu vlastního právního názoru.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti.

V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.

Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o sjednocování soudní praxe.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález, sp. zn.

Pl.

ÚS 85/06 , dostup. na http://nalus.usoud.cz).

Žádná z výše uvedených situací odůvodňující kasační zásah Ústavního soudu v projednávané věci nenastala.

Pokud jde o stěžovatelovy pochyby ohledně ústavně konformní interpretace dotčeného ustanovení občanského zákoníku, odkazuje Ústavní soud na usnesení IV.

ÚS 3002/07 (dostup. na http://nalus.usoud.cz), v němž byla tato otázka podrobena ústavněprávnímu přezkumu.

Vzhledem k tomu, že obdobnou věcí stěžovatele se Ústavní soud zabýval též v usnesení II.

ÚS 1843/07, odkazuje Ústavní soud i na něj, jelikož se závěry v něm obsaženými se ztotožňuje a nemá důvodu se od nich odchylovat.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k závěru konstatujícímu zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti nevyzýval Ústavní soud stěžovatele či jeho zástupce k odstranění vady plné moci (v řízení před Ústavním soudem může mít účastník v téže věci toliko jednoho zástupce - srov. ustanovení § 29 citovaného zákona), neboť opačný postup byl by zřetelným formalismem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2008 Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu