Entscheidungsdetail

IV.ÚS 15/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.15.07.1
Datum: 01.10.2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 15/07 ze dne 10. 1. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele OSDA - ČR - Genoservis, organizační jednotka občanského sdružení Ochranné Sdružení Drobných Akcionářů, ev. č. 004, se sídlem v Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem v Ostravě, Trocnovská 2a, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2006, č.j. 28 Cm 131/2005-29, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2006, č.j. 8 Cmo 317/2006-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 2. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný přípisy, které Ústavní soud obdržel ve dnech 2. 7. 2007 a 25. 7. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v právní věci stěžovatele v postavení navrhovatele, za účasti obchodních společností Genoservis, a.s., a Moravskoslezská zemědělská, a.s., o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění, zamítl žádost stěžovatele o přiznání osvobození od placení soudního poplatku z návrhu ve výši 1.000 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadaným usnesením ze dne 5. 10. 2006 k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 24. 5. 2006 potvrdil. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných usnesení obecných soudů došlo k zasažení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, jak je zakotveno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. k porušení jeho práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obecné soudy v právní věci stěžovatele rovněž nerespektovaly čl. 90, čl. 95 Ústavy České republiky. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve popsal dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, k čemuž doplnil údaje, které označil za vysvětlující okolnosti obecně informativní povahy. Ve vztahu k napadaným rozhodnutím obecných soudů pak stěžovatel prohlašoval, že obecné soudy při jejich vydávání nešetřily základní povinnost uloženou každému soudu, a to povinnost jednat s náležitou pečlivostí a pozorností při řízení tak, aby nedošlo k poškození práv účastníků řízení. Pouze důsledkem nedostatečně pozorného sledování souzené právní záležitosti krajským soudem, resp. zaměnění dvou odlišných právních subjektů vrchním soudem, byla přijata rozhodnutí, v nichž obecné soudy vyslovují právní závěry vykazující extrémní nesoulad s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 28 Cm 131/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle náhledu stěžovatele, jak jej představil ve své ústavní stížnosti, nerespektují napadaná rozhodnutí obecných soudů jeho práva na soudní a jinou právní ochranu a na přístup k soudu, přičemž stěžovatel k tomuto podotýká, že krajský a vrchní soud v jeho právní věci nepostupovaly v souladu s čl.

90, čl.

95 Ústavy České republiky.

Z hlediska jejího obsahu je však ústavní stížnost stěžovatele vystavěna na jeho nesouhlasu s odůvodněními napadaných usnesení obecných soudů, kdy stěžovatel není s to ztotožnit se s právním závěrem obecných soudů o vzájemné rozpornosti jím předkládaných tvrzení a dokladů.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného návrhu dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.

2000, sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 , publikované pod č.

28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, str.

275; dostupné také na www.judikatura.cz).

Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4.

12.

2006, sp. zn.

IV.

ÚS 541/05 ; dostupný na www.judikatura.cz).

Ústavní soud v tomto směru napadaná rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.

Vzhledem ke skutečnosti, že na kladné vyřízení návrhu účastníka ve smyslu ustanovení § 138 odst.

1 zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), není právní nárok a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění učiněná obecnými soudy ze stěžovatelem předkládaných dokladů, stejně jako právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy při zvažování důvodnosti uplatňovaného návrhu stěžovatele, Ústavní soud tak nemůže ústavněprávním námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti přisvědčit.

Krajský a vrchní soud se stěžovatelem v řízení předloženými doklady zabývaly a v odůvodněních napadaných rozhodnutí vyložily, z jakých příčin mají pochybnosti o jejich věrohodnosti, přičemž je to právě navrhovatel, tedy žadatel o osvobození od soudních poplatků, kdo v konkrétním řízení dokládá a prokazuje důvodnost svého návrhu dle § 138 odst.

1 občanského soudního řádu.

Závěr o vzájemné rozpornosti stěžovatelových tvrzení, resp. údajů z jeho dokladů, a na tomto vystavěné právní závěry, dle nichž nebyly shledány zákonné předpoklady pro přiznání osvobození od placení soudního poplatku z návrhu (č.l.

29) a stěžovatel neprokázal, že jsou u něho splněny podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků podle § 138 odst.

1 občanského soudního řádu (č.l.

49), vnímá Ústavní soud jako ústavně konformní.

Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti.

Pro úplnost pak Ústavní soud poznamenává, že za přiléhavé považuje konstatování, které učinil krajský soud v odlišné, avšak obdobné právní věci stěžovatele, jmenovitě v usnesení ze dne 9.

2006, č. j.

42 Cm 107/2005-14, kde vyjevil své přesvědčení, že částka 1.000 Kč, která je po stěžovateli na soudním poplatku z návrhu žádána, by neměla nadměrným způsobem zatížit rozpočet žádné funkční právnické osoby, zvláště pak ne v případě, pokud stěžovatel dovozuje aktivní legitimaci ve věci z vlastnictví akcií (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21.

2006, sp. zn.

III.

ÚS 474/06 ; dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Pod náhledem tohoto stanoviska tak Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele posuzoval.

Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2008 Michaela Židlická předsedkyně senátu