Entscheidungsdetail

III.ÚS 655/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.655.08.1
Datum: 04.03.2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 655/08 ze dne 3. 4. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou v Havířově - Šumbarku, Opletalova 608/2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2006 č. j. 8 Co 729/2005-153 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 12. 2002 č. j. 16 C 89/2002-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

38 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V dané věci šlo o žalobu stěžovatelky domáhající se proti vedlejší účastnici FLASH Group, s. r. o. (v řízení před obecnými soudy žalované), zaplacení částky 40 000,- Kč s 16% úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení.

Později vzala žalobu zčásti zpět pro zaplacení 9,5 % úroku z prodlení z částky 40 000,- Kč.

Žaloba byla prvostupňovým soudem zamítnuta shora citovaným rozsudkem a bylo zastaveno řízení o zaplacení 9,5 % úroku z prodlení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j.

8 Co 416/2003-100 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 40 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a ve zbývající části výroku, tj. ohledně úroku z prodlení z částky 40 000,- Kč, jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně pak rozsudkem č. j.

16 C 89/2002-126 uložil žalované zaplatit stěžovatelce 6,5% úrok z prodlení ročně z výše uvedené částky.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem č. j.

33 Odo 634/2004-138 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a zavázal jej svým právním názorem.

Odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.

Rozsáhlá ústavní stížnost polemizuje se skutkovým i právním závěrem rozhodnutí obecných soudů, kdy stěžovatelka zpochybňuje především závěr, že předmětná "smlouva o stažení nemovitosti z nabídky", kterou se svým manželem uzavřela s vedlejší účastnicí - žalovanou FLASH Group, s. r. o., je relativně neplatným úkonem, protože ji uzavřela v omylu, a to včetně dodatku k této smlouvě, a tudíž se domáhá vrácení složené kauce ve výši 40 000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Z toho plynou pro kauzu stěžovatelky následující závěry.

Ústavní soud především nemá pravomoc přehodnocovat závěry běžných soudů o neplatnosti předmětné smlouvy, k čemuž soudy dospěly interpretací smlouvy a interpretací občanskoprávních předpisů.

Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatelka, jejíž argumentace v podstatě zůstává v podústavní rovině.

Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30.

2004 sp. zn.

III.

ÚS 321/03 , Sb.n.u.ÚS, sv.

33, str.

371, 374-375).

Žádný z uvedených předpokladů kasačního zásahu Ústavního soudu ovšem ve stěžovatelčině případě dán není.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné.

Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu