Entscheidungsdetail

III.ÚS 3201/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.3201.07.1
Datum: 18. 12. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3201/07 ze dne 18. 12. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou v Praze 8, Molákova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2007 č. j. 21 Cdo 1199/2007-471, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006 č. j. 23 Co 153/2006-423 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 11. 2005 č. j. 9 C 307/2001-403, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 13.

12.

2007, a doručenou Ústavnímu soudu dne 17.

12.

2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

96 odst.

1 Ústavy ČR.

Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jímž bylo mezitímně rozhodnuto o tom, že základ nároku stěžovatelky na náhradu škody na zdraví je důvodný z jedné poloviny.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst.

5 věty první a § 218 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, není opodstatněná.

Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou podané dovolání není přípustné, neboť, i když dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 25.

2003 č. j.

9 C 307/2001-143, kterým žalobu zamítl a který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 2.

12.

2003 č. j.

23 Co 417/2003-177 zrušen - mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, není příčinná souvislost.

Závěr soudu prvního stupně, obsažený v jeho pozdějším - mezitímním - rozsudku o důvodnosti základu nároku stěžovatelky na náhradu škody na zdraví v rozsahu jedné poloviny, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu.

K jinému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě důkazů, které byly provedeny až po rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř., neboť stěžovatelka v dovolání nenastolila žádnou právní otázku, pro kterou by napadený rozsudek odvolacího soudu měl mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.

3 o. s. ř.

K obsahu dalšího podání stěžovatelky Nejvyšší soud nemohl v souladu s ustanovením § 241b odst.

3 věta první o. s. ř. přihlédnout, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání.

Z odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že přípustnost stěžovatelčina dovolání posoudil v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a své závěry jasně a srozumitelně vyložil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska ústavněprávního nelze dovolacímu soudu nic vytknout.

V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům soudů prvního a druhého stupně, ji Ústavní soud posoudil jako opožděně podanou.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jí podaném dovolání.

Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Tato podmínka však v daném případě splněna není.

Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat § 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu, neboť v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi ji podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu