Entscheidungsdetail

III.ÚS 2807/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.2807.07.1
Datum: 16. 9. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2807/07 ze dne 16. 9. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 7. 2007, č.j. 23 Co 9/2007-1230, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 10 C 110/2005-1172, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl.

1 odst.

1 Ústavy České republiky, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.

Poněvadž ústavní stížnost stěžovatelka podala souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) o. s. ř., Ústavní soud stěžovatelku přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne.

Dne 21.

2008 obdržel Ústavní soud vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.

2008, č.j.

22 Cdo 2344/2008-1285, kterým bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19.

2007, č. j.

23 Co 9/2007-1230, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2.

11.

2006, č. j.

10 C 110/2005-1172, s výjimkou výroku pod bodem III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

Podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno.

Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§ 243d odst.

1 o. s. ř.).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici.

Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Jelikož stěžovatelka kritiku průtahů v řízení identifikuje výhradně s požadavkem kasace napadených rozhodnutí, v řízení o ústavní stížnosti není otevřen procesní prostor ani pro jejich (samostatné) posuzování.

Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným v obdobných věcech již v dřívějších usneseních Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn.

ÚS 260/99 ,

III. ÚS 573/2000

IV. ÚS 632/2000

) - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 7. 2007, č.j. 23 Co 9/2007-1230, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 10 C 110/2005-1172, s výjimkou výroku pod bodem III., je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Pakliže stěžovatelka mínila ústavní stížností napadnout i výrok rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 11. 2006, č.j. 10 C 110/2005-1172, pod bodem III., postačí zde poukázat na to, že proti němu nepodala odvolání, a jde tedy o návrh nepřípustný - pro nevyčerpání zákonem stanoveného opravného prostředku - rovněž. Jako návrh nepřípustný byla ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. září 2008 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj