Entscheidungsdetail

III.ÚS 2649/08 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2008:3.US.2649.08.1

Datum

18. 12. 2008

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2649/08 ze dne 18. 12. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBE 21, a. s., se sídlem v Dolních Břežanech, Hodkovice 2, zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Chodská 12, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 90/2006-80, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, č. j. 11 Ca 307/2005-25, takto : Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z stanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl.

2 odst.

3, 4 Ústavy České republiky, čl.

4 odst.

1 a čl.

11 odst.

5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

11 Ca 307/2005 se podává následující.

Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 5.

5.

2008, č. j.

FŘ 8189/15/04, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti exekučnímu příkazu, vydanému dne 18.

6.

2005, pod č. j.

114859/04/003940/0739, Finančním úřadem pro Prahu 3 na základě vykonatelného výkazu nedoplatků, sestavenému ke dni 9.

4.

2004.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.

3.

2006, č. j.

11 Ca 307/2005-25, zamítl.

V odůvodnění uvedl, že platební výměry a dodatečné platební výměry na daň (na jejichž základě byl sestaven vykonatelný výkaz nedoplatků) byly v souladu s platnou právní úpravou (§ 17 odst.

7, věta první, daňového řádu) doručeny jen právnímu zástupci stěžovatelky, jenž disponoval plnou mocí udělenou mu dne 28.

11.

2001, a to neomezeně pro celé daňové řízení.

K námitce, že rozhodnutí správního orgánu měla být vedle právního zástupce doručována i stěžovatelce, uvedl, že svojí povahou nešlo o rozhodnutí, jímž by byla stěžovatelce uložena povinnost, kterou měla v daňovém řízení osobně vykonat (§ 17 odst.

7, věta třetí, daňového řádu).

Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28.

7.

2008, č. j.

8 Afs 90/2006-80, zamítl.

S odkazem na ustanovení § 10 odst.

3 daňového řádu, jakož i obsah rozhodné plné moci, dospěl k závěru, že na udělenou plnou moc zástupci stěžovatelky je nutno pohlížet jako na plnou moc neomezenou, pro celé daňové řízení.

Ke sporné otázce, zda v případě dotčených rozhodnutí měl správní orgán povinnost doručit je jak stěžovatelce tak i jejímu zástupci (§ 17 odst.

7 věta třetí daňového řádu), uvedl, že u platebních a dodatečných platebních výměrů nešlo o písemnosti, jimiž by byla stěžovatelce ukládána povinnost něco osobně vykonat a tudíž bylo povinností správního orgánu doručovat toliko jejímu zástupci v daňovém řízení.

Stěžovatelka považuje závěry obecných soudů vyslovené v otázce aplikace § 17 odst.

7 daňového řádu za nesprávné a setrvává na stanovisku, že platební výměry na daň - právě z důvodu vadného doručení - se nestaly vykonatelnými a nenabyly právní moci.

Podle stěžovatelky je nepochybné, že platebními a dodatečnými platebními výměry je daňovému subjektu ukládána povinnost k plnění daňové povinnosti (úhrada daně), přičemž se jedná o "takový druh povinnosti, který již z podstaty věci nemůže učinit nikdo jiný než ...osoba, které je taková povinnost určena" a tuto povinnost ("plnění platby") nelze tedy vykonat než osobně.

Podle stěžovatelky je nepochybné, že platebními a dodatečnými platebními výměry je daňovému subjektu ukládána povinnost k plnění daňové povinnosti (úhrada daně), přičemž se jedná o "takový druh povinnosti, který již z podstaty věci nemůže učinit nikdo jiný než ...osoba, které je taková povinnost určena" a tuto povinnost ("plnění platby") nelze tedy vykonat než osobně.

Odmítá též názor Nejvyššího správního soudu, že vyslovený právní závěr je výrazem jeho ustálené rozhodovací praxe, neboť jde o "způsob rozhodování NSS v jedné a téže věci", jestliže rozhodnutí, na které při této příležitosti soud odkázal (zde sp. zn.

7 Afs 122/2006), bylo vydáno v "totožné věci s totožnými účastníky".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V usnesení ze dne 23.

6.

2004, sp. zn.

III.

ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn.

III.

ÚS 2191/07 ), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem".

Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud rovněž opakovaně dospívá k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Klíčové je, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie tak i kritiky postupu v řízení, zásadně identifikuje s obdobnými ústavními stížnostmi jiných stěžovatelů, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - viz. usnesení ze dne 21.

3.

2006, sp. zn.

I.

ÚS 277/05 , a ze dne 12.

7.

2006, sp. zn.

IV.

IV.

ÚS 276/05 - odmítl, přičemž v jejich odůvodnění vyslovil, že "platební výměr ani dodatečný platební výměr nemají povahu rozhodnutí, kterým by se ukládalo příjemci tohoto rozhodnutí ve smyslu § 17 odst.

7 in fine ZSDP osobně v daňovém řízení něco vykonat".

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.

Ku podpoře právních závěrů v otevřené otázce ohledně úkonů, jež má příjemce rozhodnutí (zde daňový subjekt) osobně vykonat lze (navíc) odkázat též i na závěr vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 162/07 ve věci týkající se výkladu § 45c odst.

3 o. s. ř., jenž se svojí podstatou zjevně připodobňuje dotčenému § 17 odst.

7, větě třetí, daňového řádu; zde Ústavní soud k povaze takových úkonů vyslovil, že "v soudní praxi se v této souvislosti výstižně hovoří o tom, že jde o činnost charakterizovanou jejím osobním prvkem, který se připíná právě a jen k osobě jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že nikdo jiný nemůže právě s ohledem na tento osobní prvek příslušný úkon vykonat", čímž jde o jednání "nezastupitelné" (shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, Praha: C.

H.

Beck, 2006, str.

203); za zcela odůvodněný proto označil Ústavní soud závěr obecných soudů, že "účastníkovi, kterého zastupuje zástupce s plnou mocí pro celé řízení, se směnečný platební rozkaz (pozn.: tedy rozhodnutí ukládající mu plnění peněžité povahy) nedoručuje, protože jeho povinnost osobně v řízení něco vykonat nezakládá".

Vyslovené právní závěry obecných soudů v dané věci plně odpovídají i závěrům, které ve srovnatelných věcech (úzce se též dotýkajících výkonu rozhodnutí) standardně uplatňuje i Nejvyšší soud.

Kupříkladu v usnesení sp. zn.

20 Cdo 1853/2003 vyslovil, že "za úkony jež má účastník v řízení osobně učinit se považují ty úkony, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tj. kdy jde o jednání nezastupitelné; o takové jednání (úkon) jde tehdy, je-li charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že jiná osoba (odlišná od konkrétního účastníka řízení) nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat", přičemž "povinnost k peněžnímu plnění ( ... ) povinností účastníka osobně v řízení něco vykonat zjevně není, a proto účinky doručení příslušného rozhodnutí se spojují výlučně s doručením jeho zástupci".

Namítá-li stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu, že jeho právní závěry nejsou výrazem jeho ustálené praxe, je namístě jí připomenout, že mimo označené rozhodnutí sp. zn.

7 Afs 122/2006 vyslovil tento soud obdobný právní názor i v rozsudku sp. zn.

3 As 53/2004 (Sb. r.

NSS 7/2007, č.

1252), podle něhož "písemné vyhotovení správního rozhodnutí, jímž je účastníkovi řízení uložena pokuta a ochranné opatření z důvodu spáchání správního deliktu, není správním úkonem, kterým by bylo účastníkovi řízení ukládáno něco osobně ve správním řízení vykonat ve smyslu § 25 odst.

1 věty druhé správního řádu; je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí v souladu s § 25 odst.

1 věty druhé správního řádu; je-li účastník v řízení zastoupen na základě generální plné moci, doručuje se takové rozhodnutí v souladu s § 25 odst.

1 větou první správního řádu pouze zástupci účastníka řízení a jen toto doručení má pak účinky řádného oznámení rozhodnutí ve smyslu § 51 odst.

1 správního řádu." Ve vztahu k povinnosti peněžité povahy uložené rozhodnutím správce daně pak shodný závěr uplatnil Nejvyšší správní soud i v rozhodnutí ze dne 13.

12.

2006, sp. zn.

2 Afs 209/2005.

Názory obecných soudů, uplatněné v otázce doručování písemností ukládajících daňovému subjektu plnění peněžité povahy tedy bezezbytku korespondují tradičnímu a ustálenému výkladu v rovině podústavního práva, a nelze jim vytknout ničeho ani z pohledu ústavněprávního.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn.

Též s odvoláním na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech i zde tedy platí, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud podle citovaného ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením v senátě (mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2008 Jiří Mucha předseda senátu