Entscheidungsdetail

III.ÚS 233/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.233.08.1
Datum: 14. 8. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 233/08 ze dne 14. 8. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní nám. 117/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, č.j. 29 Cdo 3032/2007-188, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2007, č.j. 7 Cmo 372/2006-166, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, č.j. 4 Cm 442/98-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl.

1 odst.

1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.

Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením s poukazem na ustanovení § 107a o. s. ř. připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně společnosti Česká spořitelna, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, vstoupila společnost CORSAIR (Luxembourg) N°, 11 S.

A., se sídlem 2, BOULEVARD KONRAD ADENAUER, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské vévodství, registrační číslo: B 90447.

Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným usnesením tak, že je zamítl (§ 243b odst.

2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 239 odst.

2 písm. b) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.

V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že: 1/ Mgr.

Z., jednající podle § 21 odst.

1 písm. b) o. s. ř. za Českou spořitelnu, a. s., své oprávnění prokázala pouze neověřenou kopií plné moci ze dne 13.

10.

2004.

Stěžovatel sice připouští, že v ustanovení § 21 odst.

5, věty prvé, o. s. ř. "není zmínka o podmínce předložení originálu pověřovací listiny", avšak namítá, že soud měl "k odstranění takového zjevného nedostatku v předložené plné moci" žalobkyni vyzvat, poněvadž jinak by se "v případě neúspěchu ve sporu ... mohla dovolat zmatečnosti dle § 229 odst.

1 písm. b) o. s. ř., protože za ni jednal někdo, kdo k tomu nebyl oprávněn".

2/ Oba soudy rozhodly o změně v účastenství podle § 107a o. s. ř. s poukazem na smlouvu o postoupení pohledávky vůči stěžovateli ze dne 24.

2003, která byla "již dříve" založena ve spise, avšak Česká spořitelna, a. s., jakož i CORSAIR (Luxembourg) N°, 11 S.

A., návrh na vstup do řízení shodně odůvodnily "jinou" smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17.

2003, která "v soudním spise založena není".

Stěžovatel dovozuje, že "právní skutečnost uvedená v § 107 odst.

1 o.s.ř. nenastala, a tedy nemohlo dojít k přechodu práva na společnost Corsair a že tato skutečnost se v celém řízení neprokázala (§ 107 odst.

2 o. s. ř.) a nebyla žádným ze soudů ani zjišťována".

3/ Stěžovatel má dále za to, že řízení vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn.

4 Cm 442/98 "mělo být v souladu s § 111 odst.

3 o. s. ř. skončeno již v červenci 2003, a to marným uplynutím roční lhůty, stanovené jako maximální hranice pro podání návrhu na pokračování v přerušeném řízení"; tento návrh ze dne 1.

2003 totiž "podepsaly a tudíž současně společně jednaly za žalobce osoby Ing.

D. a JUDr.

Š.", což je podle jeho názoru v rozporu s ustanovení § 21 odst.

5 o. s. ř.

K námitkám stěžovatele je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jimi zvolených procesních postupů v rámci probíhajícího řízení.

Jinak řečeno, okolnost, že ústavněprávní přezkum je ovládán principem subsidiarity, zahrnuje též jeho zdrženlivost ve vztahu k rozhodnutím jen procesní povahy, které obecné soudy vydávají v průběhu jimi vedených řízení.

Tato zásada je prolomitelná jen v případech extrémních, kdy soud vybočí ze zákonného procesního rámce natolik, že zasáhne ústavně zaručená základní práva (čl.

83 Ústavy).

Takové pochybení ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal.

Není k přehlédnutí, že pokud stěžovatel zároveň tvrdí, že ustanovení § 21 odst.

5, věty prvé, o. s. ř. [ve spojení s § 21 odst.

1 písm. b) o. s. ř.] nevyžaduje předložení "originálu pověřovací listiny" (tj. osvědčení o pověření k zastupování v řízení) a že soud měl "k odstranění takového zjevného nedostatku v předložené plné moci" žalobkyni vyzvat, staví se tím do pozice vnitřního argumentačního rozporu; jestliže žalobkyně předmětnou normu, jak připouští stěžovatel, respektovala, nevznikl důvod vyzývat ji k doplnění dosud předloženého oprávnění.

Stěžovatelův odkaz na ustanovení § 229 odst.

1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci případný zjevně; o tímto ustanovením předvídanou zmatečnostní vadu jde tehdy, když ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, způsobilost být účastníkem neměl, což případ České spořitelny, a. s. nepochybně není.

Smlouva o postoupení pohledávky byla v návrhu podle § 107a o. s. ř. určena nejen dnem podpisu smlouvy o postoupení pohledávky zástupci České spořitelny, a. s. (tj. dnem 17.

2003), nýbrž též dalšími údaji (zejména právním důvodem vzniku pohledávky, její výší, dnem účinnosti smlouvy o jejím postoupení, resp. označením č.

BBL03P2023); není proto k její identifikaci rozhodné, že obecné soudy tuto dohodu zmiňovaly (jen) coby smlouvu o postoupení pohledávky "ze dne 24.

2003", tj. ze dne, kdy ji podepsala jedna ze smluvních stran.

K posledně namítané vadě (ve vztahu k důsledkům předjímaných ustanovení § 111 odst.

3 o. s. ř.) se poznamenává, že v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

2005, č.j.

29 Odo 982/2004-90, byla již dříve odstraněna, dodatečným schválením.

K uvedenému je vhodné dodat, že se stěžovatelovými námitkami se již vypořádal dovolací soud, a Ústavní soud na výstižné odůvodnění jeho usnesení, aniž by cítil potřebu je dále rozvíjet, odkazuje.

Za zdůraznění, a pro vysvětlení stěžovateli, stojí dovolacím soudem připomínaná rozhodnutí uveřejněná pod č.

31/2004 a č.

37/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

V ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.

Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.

Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2008 Jiří Mucha předseda senátu