Entscheidungsdetail

III.ÚS 1830/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.1830.07.1
Datum: 05.07.2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1830/07 ze dne 7. 5. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČSAD Mělník, a. s., se sídlem Mlazice - Mělník, K Přívozu 2604/23, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou v Praze 1, Dlouhá 16, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 12. 2006 č. j. 12 Nc 5617/2006-181 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007 č. j. 25 Co 26/2007-197, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 18.

2007 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 11.

12.

2006 č. j.

12 Nc 5617/2006-181, a to co do výroků o nákladech exekučního řízení a nákladech exekuce, a dále usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.

2007 č. j.

25 Co 26/2007-197.

Dle tvrzení stěžovatelky bylo rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces - čl.

36 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na nedotknutelnost vlastnictví - čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn.

12 Nc 5617/2006, ze kterého se podává následující.

Společnost GALAX, spol. s r. o., podala dne 24.

2006 proti společnosti ČSAP s. r. o. návrh na nařízení exekuce pro vymožení soudy pravomocně přiznané jistiny a nákladů nalézacích řízení.

Okresní soud v Nymburce nařídil exekuci usnesením ze dne 30.

2006 sp. zn.

12 Nc 5617/2006; usnesení bylo doručeno účastníkům 6.

2006.

Smlouvou ze dne 31.

2006 došlo k postoupení pohledávky na stěžovatelku, a proto namísto původní oprávněné vstoupila do exekučního řízení stěžovatelka.

Usnesením ze dne 11.

12.

2006 č. j.

12 Nc 5617/2006-181 Okresní soud v Nymburce exekuci zastavil (povinná zaplatila jistinu dne 5.

2006 a uhradila náklady nalézacích řízení dne 12.

2006) a uložil stěžovatelce (oprávněné) povinnost nahradit náklady exekučního řízení i exekuce.

Soud uvedl, že exekuce byla nařízena po právu, neboť povinná v soudem uložené lhůtě (fakticky) neplnila.

Stěžovatelka však přistoupila k nucenému vymáhání unáhleně a bez potřebné pečlivosti, když neposkytla součinnost k zaplacení - nesdělila číslo účtu.

Soud učinil z dokazování závěr, že povinná byla připravena plnit ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce.

Stran nákladů nalézacích řízení navíc konstatoval, že v době návrhu na nařízení exekuce byla oprávněnou jiná osoba (bývalá právní zástupkyně oprávněného), která se až v průběhu exekučního řízení vzdala své pohledávky ve prospěch oprávněného.

Proti výrokům o náhradě nákladů exekuce a exekučního řízení podala stěžovatelka odvolání.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.

2007 č. j.

25 Co 26/2007-197 změnil pouze výši nákladů exekuce, v ostatním prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Ztotožnil se se závěrem, že povinná činila kroky k zaplacení, avšak stěžovatelka nereagovala a nesdělila číslo účtu (poukázal přitom na zákon č.

254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla proti prvostupňovému rozhodnutí totéž, co v odvolání (povinná měla vyvíjet aktivitu ke zjištění účtu již po právní moci nalézacího rozhodnutí, a to více způsoby; povinná nemohla předpokládat doručení výzev dříve než 23.

2006; účet jí byl znám z minulého obchodního styku; mohla plnit do soudní úschovy; oprávněná mohla podat návrh na nařízení exekuce již ode dne vykonatelnosti; změna zastoupení nebyla matoucí, neboť povinná s novou zástupkyní oprávněné již jednala a nevyjádřila pochybnosti - argument o "zastupování v budoucnu" je nelogický a skutečnost, že o předložení plné moci povinná nepožádala, nemůže být k tíži oprávněné; povinná nijak neprokázala, že by jevila zájem o včasnou úhradu dluhu).

Nově oproti odvolání stěžovatelka uvedla, že: 1. soud nepřihlédl k tomu, že oprávněná (ani původní oprávněná) nemohla mít tušení o odeslání výzev prostřednictvím pošty dne 19.

2006, 2. není podstatné, že číslo účtu patří jinému subjektu než oprávněné - povinný má plnit na účet určený oprávněným, 3. soud oprávněné vyčetl snahu o smírná jednání a získání příslušenství jistiny.

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že zaměnil institut splatnosti s pariční lhůtou (místo prodlení měl soud zkoumat, zda povinná zaplatila či alespoň vyzvala k součinnosti v pariční lhůtě).

Dále uvedla, že k (původní) oprávněné se nedostala výzva ke sdělení účtu (včas), a byla tedy při podání návrhu na nařízení exekuce v dobré víře (povinná současně mohla žádat o číslo účtu např. mailem).

Stěžovatelka namítla, že odvolací soud bezdůvodně přisvědčil tvrzení o skončení mimosoudních jednání (až) dne 18.

2006, ačkoliv to nebylo prokázáno a stěžovatelka tvrdila něco jiného (tj. datum 12.

2006); tvrzení povinného navíc odporuje i datum na odeslaných výzvách (17.

2006).

Dle stěžovatelky neposkytnutí součinnosti nelze opřít o § 4 zákona č.

254/2004 Sb., neboť stěžovatelce nebyla doručena výzva ke sdělení účtu.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena.

Prvostupňový soud odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a uvedl, že nemá za to, že by byla porušena ústavně zaručená práva; soud hodnotil pečlivě důkazy v intencích § 132 občanského soudního řádu a postupoval dle zákona.

Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že dle jeho názoru k zásahu do základních práv nedošlo; ve vztahu k výši nákladů exekuce poukázal na "nález Ústavního soudu č.

94/2007".

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.

Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně - v případech libovůle či extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů ohledně procesního zavinění zastavení exekuce.

Stěžovatelka polemizuje se závěry soudů a hodnocením důkazů.

Ústavní soud, vědom si limitů ústavního přezkumu, však dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Ustanovení § 271 občanského soudního řádu i § 89 zákona č.

120/2001 Sb., exekučního řádu, v platném znění, dávají soudům možnost zvážit, který účastník procesně zavinil zastavení exekuce, a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci.

Nemůže se však jednat o svévoli a soudy musí své závěry řádně odůvodnit.

Oba obecné soudy dospěly v dané věci k závěru, že povinná byla připravena zaplatit již před podáním návrhu na nařízení exekuce, tj. před 24.

2006, zatímco oprávněná (resp. původní oprávněná) neposkytla součinnost spočívající ve sdělení čísla účtu.

Z obou rozhodnutí je zřejmé, že soudy se otázkou náhrady nákladů řádně zabývaly a dostatečně a podrobně vysvětlily, jak hodnotily jednotlivé důkazy a jaké úvahy je k jejich závěrům vedly.

Již prvostupňový soud se dostatečně vypořádal s otázkou náhrady nákladů nalézacích řízení - návrh na exekuci byl podán oprávněnou dne 24.

2006; původní zástupkyně oprávněné převzala výzvu ke sdělení čísla účtu dne 23.

2006 a vzdala se náhrady nákladů nalézacích řízení ve prospěch oprávněné dne 25.

2006.

Ohledně vymáhané jistiny je třeba uvést, že ač soudy ve svých rozhodnutích zmínily i institut prodlení věřitele (otázku splatnosti), z jejich rozhodnutí je zcela zřejmá aplikace § 271 občanského soudního řádu, § 89 exekučního řádu a zákona č.

254/2004 Sb., jakož i podrobná argumentace vedoucí k jejich závěru o tom, že povinná byla připravena plnit před zahájením exekuce.

Dle soudů, přestože byla oprávněná vyzvána ke sdělení účtu, na výzvy nereagovala (neposkytla součinnost), a je nutno jí proto přičíst procesní zavinění zastavení exekuce.

Stěžejní argumentace soudů spočívá ve výzvách ke sdělení čísla účtu (odeslané výzvy, data odeslání a doručení, zákon č.

254/2004 Sb.), ve spojení s otázkou zástupců oprávněné a trvání zastoupení.

Většina námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti stojí tak mimo tuto argumentaci a některé z nich i mimo posuzovanou problematiku zachování potřebné opatrnosti při (před) podání návrhu na exekuci.

Pokud jde o otázku majitele účtu, je zřejmé, že soudy svým konstatováním toliko reagovaly na opakovanou námitku stěžovatelky, že účet byl povinné znám z obchodní činnosti (nešlo tedy o tvrzení, že majitelem účtu musí být oprávněný).

Ostatní námitky stěžovatelky se týkají hlavní argumentace soudů a představují polemiku s jejich závěry a hodnocením důkazů (námitky: neprokázání snahy zaplatit před zahájením exekuce; nevědomost oprávněné o odeslání výzev; výzva se nedostala k oprávněné; proběhla jasná změna v zastoupení).

Ústavní soud zde musí připomenout, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod; zasáhnout může pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, pokud se soud dopustí libovůle, anebo pokud soud provede interpretaci představující extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ústavní soud v dané věci důvod pro kasaci rozhodnutí obecných soudů neshledal.

Soudy provedly důkazy v potřebném rozsahu a své závěry o hodnocení důkazů, a tím i zavinění zastavení exekuce řádně odůvodnily.

V jejich postupu a úvahách Ústavní soud nespatřuje libovůli či nelogičnost a vnitřní rozpornost.

Také odůvodnění rozhodnutí jsou jasná a srozumitelná a závěry soudů nevykazují extrémní rozpor s provedenými důkazy.

Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry soudů přitom ještě nemusí znamenat porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, proto postupoval dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu