Entscheidungsdetail

III.ÚS 1551/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.1551.08.1
Datum: 29. 12. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1551/08 ze dne 29. 12. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 29. prosince 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, zastoupené Mgr. Ilonou Jeřábkovou, právní zástupkyně v Brně, Orlí 27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2007 č. j. 26 C 38/2007-49 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 55 Co 569/2007-68, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 19.

2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí obecných soudů.

Dle stěžovatelky jimi byly porušeny čl.

1 odst.

1, čl.

10 a čl.

90 Ústavy, čl.

11 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn.

26 C 38/2007 se podává následující.

JMB družstvo (dále jen "družstvo") podalo žalobu proti stěžovatelce, kterou se domáhalo zaplacení částky 14 335,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které měla stěžovatelka získat přijetím kupní ceny podle absolutně neplatné kupní smlouvy č.

58/03 z 28.

11.

2003, týkající se převodu konkrétních pozemků.

Družstvo žalobu odůvodnilo tím, že pozemky vlastnila dříve stěžovatelka a družstvo k nim mělo zřízeno hospodářskou smlouvou z 27.

1975, právo trvalého užívání, jakožto vlastník budov, které se na těchto pozemcích nacházejí a tvoří s nimi jednotný funkční celek.

Dne 3.

2000 družstvo požádalo postupem dle § 879c občanského zákoníku, ve znění zákona č.

103/2000 Sb., příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické.

Toto ustanovení bylo však zrušeno zákonem č.

229/2001 Sb. s účinností od 30.

2001.

Družstvo následně uzavřelo se stěžovatelkou dle § 60c zákona č.

219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v tehdy platném znění, dne 28.

11.

2003 kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, podle níž zaplatilo stěžovatelce částku 14 335,20 Kč.

Poté byla nálezem Ústavního soudu ze dne 9.

2004 sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 (č.

278/2004 Sb., N 35/32) zrušena dnem 31.

12.

2004 část druhá zákona č.

229/2001 Sb., nazvaná "Změna občanského zákoníku čl.

II.", a byl tak obnoven stav založený § 879c až § 879e občanského zákoníku.

Družstvo proto požádalo stěžovatelku o vrácení peněžního plnění s tím, že kupní smlouvu pokládá za neplatnou.

Stěžovatelka odmítla vyhovět.

Na tomto základě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11.

2007 č. j.

26 C 38/2007-49 tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit družstvu částku 14 335,20 Kč s příslušenstvím.

K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.

2008 č. j.

55 Co 569/2007-68 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Obecné soudy dospěly s poukazem na nález sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 k závěru, že družstvo nabylo vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona, transformací práva trvalého užívání, jelikož splnilo podmínky vyžadované v § 879c občanského zákoníku.

Dle soudů je tak uzavřená kupní smlouva absolutně neplatná a družstvu vniklo vůči stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení (kupní ceny).

Shodly se rovněž v závěru o tom, že právo není promlčeno, když dvouletá promlčecí doba počala běžet ode dne 31.

12.

2004, kdy skončila lhůta odkladu účinnosti uvedeného nálezu Ústavního soudu, a žaloba byla podána dne 7.

12.

2006.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy při svém rozhodování nevypořádaly s jejími argumenty, které uvádí rovněž v ústavní stížnosti.

Stěžovatelka má za to, že nález sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 nemohl "oživit" § 879c a násl. občanského zákoníku.

I kdyby tato ustanovení obnovil, tak se tak mohlo stát toliko s účinky od 31.

12.

2004 a nikoliv zpětně k 30.

2001 (Ústavní soud je negativní zákonodárce, pravá retroaktivita je zakázána); ke dni 31.

12.

2004 již družstvo nemělo právo trvalého užívání, nález nemohl mít vliv na právní úkony učiněné v mezidobí (od 30.

2001 do 31.

12.

2004).

Dle stěžovatelky je pro posouzení platnosti smlouvy rozhodující stav v době jejího uzavření; kupní smlouvu uzavřely strany dobrovolně.

Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěry soudů o tom, že právo není promlčeno.

Dle stěžovatelky byl předmětný nález Ústavního soudu publikován 5.

2004 a družstvo plnilo z kupní smlouvy dne 22.

2004, tedy v době, kdy již vědělo o bezdůvodném obohacení.

Stěžovatelka rovněž poukázala na riziko nepovolené veřejné podpory (nerovnost subjektů).

K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 2 tak, že zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že rozhodoval v intencích dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou.

K otázce promlčení uvedl, že nelze vázat počátek běhu promlčecí lhůty k datu předcházejícímu nabytí účinnosti nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 , neboť vlastnické právo, neplatnost kupní smlouvy i bezdůvodné obohacení vznikly až v důsledku nabytí účinnosti uvedeného nálezu dnem 31.

12.

2004.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva nebo svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

Tak je tomu i v posuzované věci.

Navíc je možno konstatovat, že obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky - viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20.

11.

2007 sp. zn.

II.

ÚS 755/06 , ze dne 25.

2008 sp. zn.

IV.

ÚS 210/08 , ze dne 24.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 2852/07 , ze dne 24.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 3033/07 , ze dne 1.

2008 sp. zn.

IV.

ÚS 3151/07 , ze dne 10.

2008 sp. zn.

II.

ÚS 528/08 , ze dne 16.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 1911/08 , ze dne 19.

2008 sp. zn.

ÚS 1422/08 , či ze dne 13.

11.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 1423/08 .

Těmito usneseními Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn.

II.

ÚS 755/06 konstatoval, že "v nálezu ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 bral v úvahu...možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ust. § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob.

Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu.

Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím přiměřené právní úpravy, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální.

Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci." V tomto usnesení také uvedl: "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č.

229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ust. § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními.

Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ust. § 879c až § 879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku." Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem ve věci sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 , se obecné soudy přidržely i v řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, když dospěly k závěru, že družstvo nabylo vlastnické právo na základě § 879c občanského zákoníku.

Námitky stěžovatelky jsou toliko polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu v nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 2/02 .

Pokud obecné soudy z tohoto nálezu správně vycházely (což učinily), je nadbytečné se opakovanými námitkami stěžovatelky výslovně zabývat.

Ústavní soud nemá žádný důvod (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit; tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména byly-li klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla stěžovatelka rovněž účastnicí.

Pokud jde o námitku stěžovatelky o zakázané veřejné podpoře, je nutno uvést, že tato námitka nebyla předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci.

Ani Ústavní soud se tak touto otázkou nemohl zabývat - § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu (subsidiarita ústavní stížnosti nejen formální, ale i materiální/obsahová).

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení stěžovatelkou uváděných ústavně zaručených práv.

Proto postupoval podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. prosince 2008 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu