Entscheidungsdetail

III.ÚS 1007/08 #1

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2008:3.US.1007.08.1

Datum

08.04.2008

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1007/08 ze dne 4. 8. 2008 U 9/50 SbNU 447 Posouzení lhůty k podání stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu o uznání trestního rozsudku cizozemského soudu

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 4. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1007/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. N. proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004 sp. zn. 11 Tcu 148/2004, jímž byl ve stěžovatelově trestní věci uznán rozsudek Okresního soudu v Subotici, Republika Srbsko, ze dne 26. září 2002 sp. zn. XII K 29/02 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003 sp. zn. Kž. I 1968/02, na jejichž základě byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl. 169 odst. 2 ve spojení s čl. 168 odst. 2 trestního zákona Republiky Srbsko a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 40 let, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. dubna 2008, k poštovní přepravě podanou dne 17. dubna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004 sp. zn.

11 Tcu 148/2004.

Napadeným rozsudkem byl podle § 384a odst.

1 trestního řádu, ve znění účinném do 31. října 2004 (před účinností novely provedené zákonem č.

539/2004 Sb.), uznán v trestní věci stěžovatele rozsudek Okresního soudu v Subotici, Republika Srbsko, ze dne 26. září 2002 sp. zn.

XII K 29/02 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu Srbska v Bělehradě ze dne 21. března 2003 sp. zn.

Kž.

I 1968/02.

Na základě uvedených rozhodnutí cizozemských soudů byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy těžkého případu loupežné krádeže a loupeže podle čl.

169 odst.

2 ve spojení s čl.

168 odst.

2 trestního zákona Republiky Srbsko.

Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 40 let.

Stěžovatel namítal, že uznáním těchto rozsudků Nejvyšší soud České republiky de facto uznal i jejich věcnou správnost, ač byly vydány po četných procesních pochybeních porušujících čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ze strany soudů Republiky Srbsko.

Protože Nejvyšší soud České republiky tyto skutečnosti nezkoumal, ač tak podle § 450 odst.

1 písm. b) a § 377 trestního řádu učinit měl, dostalo se i jeho rozhodnutí do rozporu s citovaným článkem Úmluvy a s čl.

2 odst.

2, čl.

8 odst.

2, čl.

36 odst.

1 a čl.

39 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se v první řadě zabýval otázkou, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 72 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

V dané věci stěžovatel brojil proti rozhodnutí vydanému v řízení o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky.

Již v nálezu ze dne 21. února 2007 sp. zn.

I.

ÚS 601/04 (N 34/44 SbNU 417) vyslovil Ústavní soud jako obiter dictum názor, že porušení základních práv a svobod jednotlivce lze namítat i vůči rozsudku Nejvyššího soudu o uznání rozhodnutí cizozemského soudu, jenž byl vydán podle § 384a odst.

1 trestního řádu ve znění účinném do 31. října 2004, neboť i v tomto druhu řízení musí Nejvyšší soud rozhodovat s respektem k ústavnímu pořádku a základním právům a svobodám v něm zaručeným a interpretovat a aplikovat právní předpis v co největším souladu s podstatou základních práv a svobod.

Podle předmětné právní úpravy nebyl stěžovatel účastníkem tohoto řízení, rovněž z ní neplynula povinnost soudu doručit rozhodnutí o uznání odsouzenému a existence procesního prostředku k ochraně jeho práva.

S ohledem na uvedené skutečnosti se Ústavní soud musel zabývat otázkou, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené § 72 odst.

5 zákona o Ústavním soudu.

5 zákona o Ústavním soudu.

Podle tohoto ustanovení lze v případě, že zákon neposkytuje stěžovateli procesní prostředek k ochraně práva, podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

V dané věci podal stěžovatel ústavní stížnost k poštovní přepravě dne 17. dubna 2008, tedy s odstupem více než tří let od vydání napadeného rozhodnutí.

Z hlediska posouzení včasnosti podání přitom není rozhodné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce obdržel napadený rozsudek až 4. března 2008, jak plyne z příslušného spisu vedeného u Nejvyššího soudu České republiky (č. l.

17).

S ohledem na absenci procesního prostředku k ochraně práva ve vztahu k napadenému rozsudku totiž nelze takovéto doručení považovat za rozhodné pro běh lhůty pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu.

Rovněž je namístě zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňoval postup Nejvyššího soudu České republiky, který napadený rozsudek doručil až na žádost stěžovatele.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána zjevně po uplynutí objektivní lhůty podle § 72 odst.

5 zákona o Ústavním soudu, pročež ji podle § 43 odst.

1 písm. b) citovaného zákona jako podanou po lhůtě stanovené zákonem odmítl, aniž by se zabýval věcnou podstatou věci a otázkou, která byla řešena v citovaném nálezu Ústavního soudu pouze v poloze obiter dicta.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že podmínkou předání odsouzené osoby podle čl.

3 odst.

1 písm. d) Úmluvy o předávání odsouzených osob (dále jen "Úmluva o předávání"), vyhlášené pod č.

553/1992 Sb., je souhlas odsouzené osoby.

Uvedené ustanovení Úmluvy o předávání dopadá i na věc stěžovatele, jenž sám inicioval předání k výkonu předmětných rozhodnutí cizozemských soudů.

Stěžovatel tedy ústavní stížností brojil proti rozsudku, kterým bylo vyhověno návrhu Ministerstva spravedlnosti na uznání příslušných cizozemských rozhodnutí, což bylo podle § 384b trestního řádu ve znění účinném do 31. října 2004 podmínkou jeho předání k výkonu trestu v České republice.

Sám přitom, jak vyplývá z napadeného rozsudku, ale udělil souhlas s předáním, k němuž může dojít až po uznání příslušného cizozemského rozhodnutí.

Existenci napadeného rozhodnutí tak musel předpokládat, resp. dovědět se o něm mnohem dříve, neboť bez jeho existence by nemohlo dojít k předání stěžovatele k výkonu trestu do České republiky.