Entscheidungsdetail

II.ÚS 950/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.950.08.1
Datum: 06.05.2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 950/08 ze dne 5. 6. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele WEBBASE, s. r. o., se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5, zastoupeného JUDr. Drahomírem Šachtou, advokátem, se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j. 19 Co 493/2007-122, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2008, č. j. 35 E 392/2004-110, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2008, č. j.

19 Co 493/2007-122, bylo odmítnuto jako nepřípustné odvolání povinného (stěžovatele) proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. srpna 2008, č. j.

35 E 392/2004-110, jímž bylo stanoveno, že "povinnost povinného uhradit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokutu ve výši 50.000 Kč na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2004, sp. zn.

35 E 392/2004-6, zůstává nedotčena".

Soud prvního stupně konstatoval, že pravomocně uložené pokuty v rámci nařízeného výkonu rozhodnutí nelze prominout a povinný je povinen je zaplatit, i když je výkon rozhodnutí zastaven.

Odvolací soud pak ve vztahu k výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně uvedl, že tento výrok nemá charakter rozhodnutí, ale jde o pasáž náležející maximálně do odůvodnění rozhodnutí, neboť pro účastníky nezakládá žádná práva ani povinnosti.

Odvolání povinného navíc vychází z nesprávného přesvědčení, že pokuta mu byla uložena právě napadeným usnesením.

Tento názor není správný a ani soud prvního stupně, ani odvolací soud nemohou zrušit pravomocné rozhodnutí a pokuty uložené podle § 351 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze prominout ani v případě, pokud by se následně ukázalo, že byly uloženy na základě nepravdivých tvrzení oprávněného, že vykonávané rozhodnutí nebylo splněno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl.

4 odst.

1 a 4, čl.

11 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.

6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Zdůraznil, že stěžovateli byla uložena pokuta, ačkoliv se nedopustil porušení žádné zákonné či smluvní povinnosti.

Občanský soudní řád znemožňuje povinnému v případě výkonu rozhodnutí ukládáním pokut bránit se odvoláním odůvodněným tím, že povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím nijak neporušil.

Povinný může tuto námitku uplatnit pouze v rámci návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že pokud soud uzná oprávněnost námitek povinného a výkon rozhodnutí zastaví, může dle § 271 o. s. ř. rozhodnout o zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech výkonu rozhodnutí, ačkoliv jsou již pravomocná.

Podle citovaného ustanovení by měl soud podle názoru stěžovatele postupovat i v případě povinnosti povinného zaplatit pokutu, která mu byla uložena rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí.

Soud je dle přesvědčení stěžovatele nejen oprávněn, ale i povinen rozhodnout o tom, zda povinnost zaplatit uloženou pokutu zůstává v platnosti nebo zda rozhodnutí o uložení pokuty ruší.

Pokud by platil názor vyslovený v ústavní stížností napadených rozhodnutích, tedy že povinnost zaplatit uložené pokuty nezaniká ani zastavením výkonu rozhodnutí, pak by bylo porušeno několik základních práv najednou (čl.

6 odst.

1 a čl.

13 Úmluvy a čl.

38 odst.

2 Listiny).

Porušení práva na spravedlivý proces a práva na účinné ochranné prostředky spatřuje stěžovatel i v postupu odvolacího soudu, který odvoláním napadený výrok "svévolně" kvalifikoval jako pasáž náležející do odůvodnění, a poté odmítl odvolání proti tomuto výroku, protože proti důvodům rozhodnutí není odvolání přípustné.

Tento postup je příkladem odepření spravedlnosti a použití naprosto nelogického formalistického výkladu právních norem.

Smyslem výkonu rozhodnutí ukládáním pokut je donutit povinného, aby splnil povinnost uloženou vykonatelným rozhodnutím.

Avšak je zcela nepřípustné, aby byla uložená pokuta vymáhána i poté, co je výkon rozhodnutí zrušen proto, že tvrzení oprávněného se nezakládala na pravdě.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy).

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že "povinnost povinného uhradit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pokutu ve výši 50.000 Kč na základě pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. května 2004, sp. zn.

35 E 392/2004-6 zůstává nedotčena", jakož i proti následnému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost.

Stěžovatel sice považuje postupu odvolacího soudu za příklad naprosto nelogického formalistického výkladu právních norem a odepření spravedlnosti, avšak Ústavní soud spíše než nad rozhodnutím odvolacího soudu vyslovuje podiv nad poněkud nestandardním výrokem soudu prvního stupně.

Takový výrok skutečně nemá charakter autoritativního rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků řízení.

V rozhodnutí odvolacího soudu, v němž v podstatě uvedl na pravou míru, o co se v daném výroku jedná, a sice, že jde o pasáž náležející maximálně do odůvodnění, nespatřuje Ústavní soud rozpor s procesními předpisy a porušení ústavně zaručeného právo stěžovatele na spravedlivý proces.

V dané věci nelze rovněž hovořit o odepření spravedlnosti a porušení práva na účinné opravné prostředky (čl.

13 Úmluvy).

Stěžovatel totiž využívá rozhodnutí o zastavení řízení, aby brojil proti předchozím rozhodnutím o uložení pokuty v rámci řízení o nařízení výkonu rozhodnutí.

To činí ústavní stížnost v této části nepřípustnou, resp. opožděně podanou.

Pokud stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. pokud nesouhlasil s rozhodnutím dovolacího soudu, měl možnost podat ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím již v tomto stadiu řízení, tj. po vydání usnesení Nejvyššího soudu.

Pokud tak neučinil, nemůže využívat dalších rozhodnutí k nápravě pochybení vzniklých dříve.

Ústavní stížnost je tedy třeba v této části považovat za opožděně podanou podle § 43 odst.

1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu