Entscheidungsdetail

II.ÚS 643/08 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.643.08.1
Datum: 28. 7. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 643/08 ze dne 28. 7. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem Arne Nováka 4, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 93/2007 ze dne 12. prosince 2007, a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 7 C 222/2005 ze dne 19. července 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem sp. zn.

7 C 222/2005 ze dne 19. července 2006 v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy zamítl žalobu žalobce (stěžovatele) na povinnost uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku žalobu, jejíž znění je obsahem výroku I. a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně konstatoval, že právo na vydání náhradního pozemku zaniklo ke dni 31. prosince 2005 v souvislosti s nabytím účinnosti § 13 odst.

6 a 7 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

253/2003 Sb. (dále jen "zákon o půdě").

Proto nelze po tomto datu nahradit projev vůle žalovaného k právnímu úkonu.

V případě vyhovění žalobě by totiž soud rozhodoval o právu zaniklém.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn.

16 Co 93/2007 ze dne 12. prosince 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaného, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně.

Opakovaně přitom poukázal na plenární nález Ústavního soudu Pl.

ÚS 6/05 , z něhož nikterak nevyplývá, že by se měl vztahovat pouze na nároky postupníků, které nebyly uplatněny u Pozemkového fondu či u soudu.

Vztahuje se na všechny postupníky bez ohledu na to, zda své nároky uplatnili či nikoliv.

Odvolací soud rovněž nepovažoval za relevantní námitku o porušení práva na právní jistotu a legitimní očekávání, neboť stanovení zákonné lhůty ve vztahu k postupníkům Ústavní soud neshledal za protiústavní.

Stěžovatel v ústavní stížnosti považuje napadená rozhodnutí za stojící v rozporu s Ústavou České republiky (dálen "Ústava"), Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na mezinárodní úrovni s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") včetně jejích protokolů.

Konkrétně namítal porušení práva na ochranu majetku, porušení principu právní jistoty, práva na rovnost v právních vztazích, vázanost státu zákonem a právo na legitimní očekávání.

Stěžovatel zdůrazňuje, že na něj jako na postupníka by se měla vztahovat stejná pravidla jako na ostatní oprávněné osoby, což dovozuje z dikce § 33a odst.

1 zákona o půdě.

Dospívá k závěru, že převodem původní nárok neztrácí nic ze svého obsahu a nabyvatel (postupník) jej nabývá se všemi právy, kterými disponoval vůči žalovanému původní držitel nároku.

Dále vyslovuje přesvědčení, že citovaný nález Ústavního soudu ( Pl.

ÚS 6/05 ), resp. výklad v něm obsažený, nelze aplikovat zpětně na právní vztahy již dříve konstituované a práva dříve z těchto právních vztahů uplatněná.

Výklad jakékoliv právní normy nemůže samotnou vykládanou právní normu negovat, tzn. v daném případě postupníkovi nároku upírat jeho postavení oprávněné osoby založené § 33a odst.

1 zákona o půdě.

To porušuje právo stěžovatele na legitimní očekávání a zpětná interpretace a aplikace zákona vede k porušení principu rovnosti lidí v právech.

Stěžovatel dále poukazuje na povinnost Pozemkového fondu nabízet dostatečné množství vhodných pozemků.

Neschopnost fondu uspokojovat zákonné nároky oprávněných osob je jednoznačným porušením čl.

2 odst.

2 Listiny, resp. čl.

2 odst.

3 Ústavy, jako taková je protiprávní a nelze jí poskytovat soudní ochranu.

Při posuzování případu stěžovatele je třeba aplikovat i právní normy vyšší právní síly než zákon o půdě a je třeba přitom vycházet z toho, že nárok na vydání nemovitosti je majetkovým nárokem ve smyslu čl.

1 Protokolu č.

1 k Úmluvě, že stát nemůže ospravedlnit zásah do majetkové sféry jen proto, že jednotlivec jako soukromá osoba nesleduje svým jednáním veřejný zájem a je třeba posoudit, zda byla zachována rovnováha mezi zabavením majetku, resp. stanovením náhrady v symbolické výši a obecným zájmem na stabilizaci majetkových poměrů.

Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy neposoudily povahu jeho práva na legitimní očekávání a míru zásahu do něj odpovídajícím způsobem a svým rozhodnutím negovaly nejen toto, ale i další ústavně zaručená práva, zejména pak právo na ochranu majetku.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp.

Ústavě a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stran uplatněných námitek je rozhodující stěžovatelem, ale i obecnými soudy citovaný nález Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 ze dne 13. prosince 2005 (vyhlášený pod č.

531/2005 Sb.).

V něm učiněnými závěry pléna je druhý senát Ústavního soudu vázán (viz čl.

89 odst.

2 Ústavy) a neshledal důvod se od něj odchýlit ani na základě stěžovatelovy argumentace.

Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst.

6 a 7 zákona o půdě, ve znění zákona č.

253/2003 Sb., a čl.

VI zákona č.

253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků), a to ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst.

2 zákona o půdě, ve znění zákona č.

183/1993 Sb., a k jejich dědicům.

Podle výslovného znění výroku tohoto nálezu se zrušení týkalo pouze původních oprávněných osob.

V odůvodnění nálezu Ústavní soud vysvětlil, z jakého důvodu ze zrušovacího výroku vyjmul ostatní osoby, tedy i ty, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.

Ohledně těchto ostatních osob tedy i nadále platí lhůta ke splnění závazku poskytnout náhradní pozemek stanovená v ustanovení § 13 odst.

6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č.

253/2003 Sb., a v čl.

VI zákona č.

253/2003 Sb.

Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v citovaném plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn.

III.

ÚS 495/02 , kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob.

Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd), a jednak zásady minimalizace zásahů.

Citované nálezy (jakož i nález sp. zn.

III.

ÚS 495/05 , bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval.

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování žaloby stěžovatele o převod náhradních pozemků respektovaly uvedený plenární nález Ústavního soudu, z nějž vychází i následující judikatura (viz např. usnesení Ústavního soudu

II. ÚS 2913/07

nebo

I. ÚS 86/08

) a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Tento nález Ústavního soudu rozebírá i další problematiku a otázky v souvislosti s uplatněním restituční tečky u postupníků (např. jaký charakter má lhůta stanovená v § 13 odst. 6, 7 zákona o půdě, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., zda se v případě postupníků nejedná o nepřípustnou diskriminaci apod.). Není tedy třeba argumentaci použitou v nálezu znovu opakovat a postačí na ni odkázat. Námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání stanovením restituční tečky v situaci, kdy se stal nositelem nároku ještě před změnou právní úpravy, která zánik nároků zakotvovala, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Kromě výše uvedených argumentů poukazuje i na to, že od okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (6. srpna 2003) do posledního dne lhůty pro převod pozemku (31. prosince 2005) byla stanovena lhůta téměř dva a půl roku. Tato lhůta byla zákonodárcem stanovena jako dostatečně dlouhá. Jestliže stěžovatel nedosáhl uspokojení ze svého postoupeného nároku, musel počítat s tím, že nastanou důsledky předvídané v právních předpisech, spočívající zejména ve vyplacení náhrady. Toto riziko (vyplacení peněžité náhrady místo vydání náhradních pozemků) existovalo, byť nebylo explicitně vyjádřeno, i před nabytím účinnosti právní úpravy upravující restituční tečku. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu