Entscheidungsdetail

II.ÚS 3162/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.3162.07.1
Datum: 30. 1. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3162/07 ze dne 30. 1. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. P., zastoupeného JUDr. Janem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2007, sp. zn. 6 To 448/2007, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. 4 T 60/2007, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Městského státního zastupitelství v Praze, a 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. prosince 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků uvedených v záhlaví, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů loupeže podle § 234 odst.

1 trestného zákona, a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.

1 písm. b) trestního zákona, kterých se měl dopustit tím, že v době soudem uloženého vyhoštění na určitém místě v Praze požádal D.

M. a K.

K. s výhrůžkami o peníze a koženou bundu D.

M. a šperky K.

K., a po odmítnutí uchopil D.

M. za jeho bundu v úmyslu ji poškozenému strhnout, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s ostrahou, a rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o trestu a nově byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.

Tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva podle čl.

8, čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práva a svobod.

V ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na výpovědi policistů, kteří neměli při oznámení incidentu podezření o majetkové souvislosti vytýkaného jednání, což je v přímém rozporu s právními závěry obecných soudů.

Konkrétně v této souvislosti rozebírá výpověď svědkyně K., jejíž obsah reprodukuje naprosto odlišně od soudu, uvádí i výpovědi zasahujících policistů, a poukazuje na rozpory mezi výpověďmi svědka M., a ze způsobu její protokolace dovozuje předpojatost soudu.

Dochází k nevěrohodnosti svědků K. a M. s tím, že jejich výpovědi jsou navzájem odchylné, a rozporné s výpověďmi zasahujících policistů a závěrem znalce.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy.

Z povahy věci přitom vyplývá, že je výlučnou pravomocí obecných soudů vést řízení, rozhodovat o připuštění nebo odmítnutí důkazů, připuštěné důkazy provádět a hodnotit, neboť bez toho by prve uvedená pravomoc obecných soudů nebyla realizovatelná.

Ústavnímu soudu tedy zásadně nepřísluší zasahovat do pravomoci obecných soudů jen s ohledem na případné odchylné hodnocení ať už skutkové situace nebo podústavního práva, pokud tento postup současně nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně sp. zn.

III.

ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

29.

10. str.

69).

Nesprávná realizace důkazního řízení může mít za následek dotčení postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv aplikovatelného racionálního logického základu (souhrnně sp. zn.

IV.

ÚS 570/03 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

33.

91. str.

377).

O nic takového se v posuzovaném případě nejedná.

Obecné soudy obou stupňů se pečlivě zabývaly obhajobou stěžovatele, a tím i hodnověrností usvědčující části výpovědi svědků M. a K., s ohledem na ostatní části jejich výpovědí, a výpovědi zasahujících policistů a závěry znalce ohledně poranění stěžovatele.

Soudy obou stupňů pečlivě a podrobně vysvětlily své závěry, proč považují tyto výpovědi za věrohodné i přesto, že se navzájem liší při popisu doby předcházející jejich setkání se stěžovatelem, že svědek M. zamlčel úder do oblasti nosu stěžovatele v průběhu jejich potyčky, a že tito svědci jak bezprostředně po přivolání policejní hlídky, tak i poté akcentovali především škodu na roztržené bundě svědka M. a nikoliv výhružky stěžovatele za účelem získání majetkových hodnot od svědků.

Zcela shodné závěry jsou logické a nevykazují vůbec žádné známky předpojatosti proti stěžovateli ani známky pomíjení zásad spravedlivého procesu.

Jejich závěry lze tudíž považovat za ústavně souladné, aniž by bylo nutné je reprodukovat.

Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se proto jeví jako pouhá polemika s názory, které zaujaly obecné soudy, která však sama o sobě nemůže postačovat k odůvodnění ústavní stížnosti ( sp. zn.

II.

ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

63. str.

481).

Konečně Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele považuje za žádoucí a potřebné, aby obecné soudy při posuzování a hodnocení provedených důkazů vycházely z osobních zkušeností ohledně jednání různých osob v různých životních situacích, tedy i z těch, které získají díky své praxi.

Nelze tedy považovat za předpojatost, pokud obecné soudy při výkladu rozhovoru mezi stěžovatelem a výše jmenovanými svědky použily i své zkušenosti ohledně forem a významu komunikace v národnostní skupině, k níž stěžovatel i oba svědci náleží.

Ústavní soud tedy nezjistil, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu