Entscheidungsdetail

II.ÚS 3096/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.3096.07.1
Datum: 26. 6. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3096/07 ze dne 26. 6. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti 1) M. T. a 2) V. M., obě zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Vrázova 7, Praha 5, proti rozsudkům Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. září 2007 č.j. 15 C 333/2006-65 a č.j. 11 C 134/2006-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněních pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud").

Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a právo na přiměřenou lhůtu pro rozhodování ve spojení s právem na nezávislého soudce.

Závěrem navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud ze spisů 15 C 333/2006 a 11 C 134/2006, vedených u Okresního soudu v Sokolově, jež si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti, zjistil následující skutečnosti: Stěžovatelky, každá v samostatném řízení, se domáhaly po vedlejším účastníkovi J.

Š. zaplacení částky 400,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za měsíc červenec 2006.

V odůvodnění svých návrhů uvedly, že jsou podílovými spoluvlastnicemi bytu č.

5 nacházejícím se v budově č.p.

1794 na pozemku parc. č.

1492/121 v Sokolově, a to každá v rozsahu jedné osminy.

Vedlejší účastník, jako podílový spoluvlastník téhož bytu v rozsahu pěti osmin, jej využíval výlučně pro sebe bez toho, aby poskytoval stěžovatelkám nějaké plnění, čímž se na jejich úkor bezdůvodně obohacoval.

Okresní soud v Sokolově poté, co zhodnotil předmětné nároky z hlediska jejich oprávněnosti, vydal dne 24. září 2007 ve věci první stěžovatelky rozsudek č.j.

15 C 333/2006-65 a téhož dne ve věci druhé stěžovatelky rozsudek č.j.

11 C 134/2006-39, jimiž uložil vedlejšímu účastníkovi v každém jednotlivém případě zaplatit 138,- Kč s příslušenstvím.

Ve zbytku označil nárok stěžovatelek za neoprávněný.

Shora uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově napadly stěžovatelky projednávanou ústavní stížností.

Namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují shodně zejména v tom, že soud bez jakéhokoliv vysvětlení neprovedl všechny důkazy, jež mu k prokázání svých skutkových tvrzení předložily, a naopak, svá rozhodnutí založil na zcela obecném sdělení realitního makléře, které bylo s navrhovanými důkazy v rozporu.

Svým postupem tak Okresní soud v Sokolově podle nich provedl zcela nepřípustnou selekci důkazů, a porušil tím "rovnost zbraní".

Samotná napadená rozhodnutí pak považují stěžovatelky za nepřezkoumatelná.

Soud při stanovení výše v místě a čase obvyklého nájemného, z něhož se poté odvíjela výše bezdůvodného obohacení uplatněného žalobou, došel ke konkrétní částce, aniž však nějakým logickým způsobem odůvodnil svůj myšlenkový postup v této věci.

V případě druhé stěžovatelky provedl i jakési sčítání nároků různých žalobkyň, což je podle názoru této stěžovatelky v rozporu s ústavním pořádkem.

Poslední skupina námitek uplatněných v ústavní stížnosti ze dne 4. prosince 2007 směřovala proti postupu soudu v obou řízeních.

Dle přesvědčení stěžovatelek způsob, jakým jednotliví soudci vedli řízení, vyvolává pochybnosti o jejich nezávislosti.

Především druhá stěžovatelka si v této souvislosti stěžuje na neodůvodněné průtahy v řízení způsobené vyčkáváním na vydání meritorního rozhodnutí v totožné věci.

Po argumentační stránce byla ústavní stížnost dále doplněna přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. června 2008.

Stěžovatelky v něm uvedly, že došlo taktéž k porušení jejich práva na předvídatelnost rozhodnutí a na konstantní rozhodování soudů o stejných nebo obdobných záležitostech, neboť ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn.

12 C 210/2006 byl totožný nárok další spoluvlastnice bytu shledán oprávněný v celém rozsahu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Úvodem je třeba především uvést, že Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.

Nelze také přehlédnout, že předmětná věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelek přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§ 202 odst.

2 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].

Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti odvolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění opravného prostředku není považováno za efektivní.

Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.

Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn.

IV.

ÚS 695/01 ,

IV. ÚS 185/98

III. ÚS 200/05

IV. ÚS 8/01

II. ÚS 436/01

IV. ÚS 502/05

). Posuzováno tedy z výše uvedených hledisek, nemůže ústavní stížnost stěžovatelek obstát, neboť pokud jde o jednotlivé námitky stěžovatelek, nevyplývá z nich nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Vytýkají-li stěžovatelky soudu, že nevyhověl jejich návrhu na provedení dalších důkazů, nelze než odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle které mu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy obecný soud v řízení provede, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a neshledal výše popsaný extrémní nesoulad. Rovněž neshledal, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno dojít žádnou možnou interpretací důkazů, které byly před obecnými soudy provedeny. Rozhodnutí obecného soudu jsou pak dostatečně odůvodněna a z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Okolnost, že se stěžovatelky se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Nelze přisvědčit ani námitce týkající se podjatosti jednotlivých soudců. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Stěžovatelky však dovozují podjatost soudců ze způsobu, jakým tito vedli jednotlivá řízení. Tuto námitku však vyloučil již zákonodárce, neboť v ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu stanovil, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Stěžovatelky by tedy musely tvrdit konkrétní okolnosti vzájemného vztahu soudců a stěžovatelek, z nichž by bylo možno objektivně dovodit pochybnosti o nepodjatosti. To však neučinily. Navíc druhá ze stěžovatelek v řízení před obecnými soudy námitku podjatosti soudce neuplatnila, tudíž v řízení o ústavní stížnosti k ní nelze přihlédnout. Jde-li o namítané průtahy v řízení vedeném druhou stěžovatelkou, jejich samotná existence nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných ve skončeném řízení, neboť ani jejich případné zjištění není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 , dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03 ,

II. ÚS 443/03

III. ÚS 373/04

II. ÚS 532/04

III. ÚS 451/05

III. ÚS 450/06

III. ÚS 991/07

III. ÚS 432/08

). Jako nedůvodný se jeví i argument, že soud v obdobných případech rozhodoval rozdílně. Obdobný skutkový základ totiž nevylučuje - s ohledem na individuální odlišnosti jednotlivých případů i různou míru procesní aktivity stran a tím vyvolanou odlišnost skutkového stavu v poměrech projednací zásady - rozdílný výsledek řízení. Jestliže tedy okresní soud postupoval v posuzovaných případech ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou přezkoumatelné, což bylo ostatně konstatováno již výše, pak je třeba ústavní stížností napadené rozsudky vnímat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud uzavírá, že s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem neshledal takové porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelek, které by odůvodňovalo zrušující rozhodnutí, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2008 Jiří Nykodým předseda senátu