Entscheidungsdetail

II.ÚS 2739/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.2739.07.1
Datum: 22. 5. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2739/07 ze dne 22. 5. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 2 T 2/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. 4 To 81/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007 sp. zn. 6 Tdo 787/2007,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byly porušeny čl.

36 odst.

1, čl.

37 odst.

3 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě návodu k trestnému činu krádeže podle § 247 odst.

1, odst.

4 trestního zákona spáchaným ve spolupachatelství.

Způsobená škoda dosáhla nejméně 11 593 431 Kč.

Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků ve věznici s dozorem a byl mu uložen peněžitý trest ve výši 100 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců.

Poškozená společnost Škoda auto, a. s., Mladá Boleslav byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Na základě odvolání stěžovatele vrchní soud zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém výroku o trestu a sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 6 let ve věznici s dozorem a peněžitému trestu ve výši 100 tisíc Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců.

Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel shodně s předchozími řízeními namítal, že celé trestní řízení je proti němu vedeno na základě oznámení odsouzeného M.

V., který již byl pravomocně odsouzen a podal návrh na obnovu řízení v naději, že přenesením hlavního podílu na své trestné činnosti na stěžovatele jako návodce dosáhne snížení vysokého trestu.

Stěžovatel zdůraznil, že V. nikdy nemluvil pravdu a poukazoval na znalecký posudek z oboru psychologie, který na něj byl zpracován v jeho trestní věci.

Stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů k jeho věrohodnosti, a to především nového znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení obecné a speciální věrohodnosti svědka.

Soud I. stupně navrhovaný důkaz neprovedl.

V odvolacím řízení stěžovatel předložil odborné znalecké vyjádření znalce, který zpracoval původní znalecký posudek, v němž mimo jiné považuje za vhodné, aby po delším časovém odstupu od prvotního vyšetření byl na posuzovanou osobu zpracován posudek nový.

Výpověď svědka V. je podle stěžovatele ne-li jediným důkazem proti němu, tak jistě důkazem klíčovým, na kterém je jeho odsouzení postaveno.

Stěžovatel je přesvědčen, že ohledně věrohodnosti svědka mohlo být využito i jiných metod, kterými mohlo být znalecké zkoumání doplněno (např. detektor lži, konfrontace).

Nevyužitím těchto důkazních prostředků byla porušena zásada in dubio pro reo a o vině stěžovatele bylo rozhodnuto předem.

K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.

Nejvyšší soud uvedl, že v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně rozvedl důvody, na základě nichž bylo dovolání posouzeno jako zjevně neopodstatněné.

Soudy nižších stupňů provedly dokazování v dostatečném rozsahu a z jejich rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

Vrchní soud v Praze považuje námitky stěžovatele za neopodstatněné, shodují se s námitkami, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal.

Vypracování nového znaleckého posudku se nejevilo jako potřebné, když i z dalších skutečností vyplývajících z provedených důkazů bylo možné učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81 a čl.

90, 91 Ústavy).

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst.

6 trestního řádu.

Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování.

Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.

Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu.

Při něm nemůže soud postupovat libovolně.

Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami, uvedenými jak v dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, tak i s námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u krajského a vrchního soudu.

Ústavní soud musí konstatovat, že se obecné soudy těmito námitkami velmi podrobně zabývaly a zcela vyčerpávajícím způsobem se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.

Odvolací soud se věrohodností svědka V. zabýval v podstatné části odůvodnění napadeného rozsudku (str.

8 až 13) a dospěl k závěru, že jeho výpověď za věrohodnou považovat lze.

Dostatečným způsobem pak odůvodnil, proč nepovažoval za nutné doplňovat dokazování novým znaleckým posudkem.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona.

V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními.

Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2008 Jiří Nykodým předseda senátu