Entscheidungsdetail

II.ÚS 2462/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.2462.07.1
Datum: 30. 1. 2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2462/07 ze dne 30. 1. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Mgr. J. K., zastoupené Petrem Tomsem, advokátem, se sídlem v Ostravě, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2007, sp. zn. 3 Tdo 608/2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 6 To 604/2006, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2006, sp. zn. 1 T 210/2005, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a 3) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. září 2007 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to rozsudku soudu prvého stupně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1 a 2 trestního zákona, a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odloženého na zkušební dobu dvou roků, a trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let, rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušen a současně jím byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst.

1 a 2 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že jako řidička osobního automobilu nepřizpůsobila rychlost jízdy okolnostem v silničním provozu a zcela přehlédla a čelně zachytila podnapilého chodce S.

W., pohybujícího se zleva doprava v prostoru vyznačeného přechodu pro chodce, čímž mu způsobila zranění, jimž následně podlehl.

Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců, a usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.

Tvrdí, že byla porušena její základní práva podle čl.

1, čl.

3 odst.

1, a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje řízení, a to od fáze, kdy byla věc řešena jako přestupek spáchaný poškozeným, a ona začala být trestně stíhána až po sedmi měsících zřejmě v důsledku toho, že poškozený byl příbuzným policisty, a posléze řízení u obecných soudů všech stupňů.

Porušení základních práv spatřuje v tom, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že chodec vběhl do její jízdní dráhy zprava, vtom se otočil a došlo ke střetu, kterému neměla možnost zabránit.

Obecné soudy podle ní neprovedly výklad toho, jaké jsou meze práv chodce.

Obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly provedenými důkazy v souvislostech, zejména pokud se jedná o stopy na jejím vozidle, posudek znalce Ing.

Š., a nelze se podle ní pouze zaměřit na vyvracení výpovědi jejího manžela.

Závěry obecných soudů tedy byly podle ní vyvozeny v extremním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti.

Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita.

Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Právě tyto procesní prostředky slouží k ochraně práva a jejich účelem je, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci.

Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy.

Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.

V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně.

Ten byl v důsledku podaného odvolání zcela zrušen.

Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí obecných soudů, a že mu tedy zásadně nepřísluší vstupovat do jejich ústavně vymezené pravomoci rozhodovat o právech, resp. o vině a trestu, pokud jejich rozhodnutí nepředstavují současně porušení základních práv a svobod.

Ve vztahu k nesprávné aplikaci podústavního práva obecnými soudy, která má za následek porušení základních práv a svobod, vymezil Ústavní soud případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a případy svévolné aplikace podústavního práva (souhrnně sp. zn.

III.

ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

29.

10. str.

69).

Z takto vyložených východisek Ústavní soud neshledal opodstatněnost ústavní stížnosti.

Z rozsudku odvolacího soudu zcela jasně vyplývá, že se podrobně zabýval obhajobou stěžovatelky, podle níž podnapilý chodec vběhl do její jízdní dráhy zprava doleva a naráz se zastavil a začal běžet na druhou stranu.

Za tím účelem opětovně vyslechl znalce z oboru doprava, odvětví doprava silniční, a to k otázkám viditelnosti, pohybu chodce a reakce stěžovatelky.

Stejně jako soud prvého stupně pak odvolací soud vyšel především z tohoto znaleckého posudku, který zohledňoval i výpovědi stěžovatelky a svědků s ohledem na pravděpodobnost jimi popisovaného skutkového děje.

Odvolací soud dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatelky byla vyvrácena, neboť chodec se po přechodu pohyboval z pohledu stěžovatelky zleva doprava, a z toho pak vyvodil i závěr o vině stěžovatelky.

Na logické konstrukci těchto závěrů nemůže nic změnit ani vyjádření znalce, že nemůže vyloučit vběhnutí chodce na silnici zprava a jeho otočení a běh zpátky s tím, že i v takovém případě by to byla právě stěžovatelka, která mohla nehodě zabránit.

Z tohoto právního závěru pak vyplývá, že podnapilost chodce neměla výrazný (zásadní) vliv na vznik dopravní nehody, jak poté potvrdil i dovolací soud.

S ohledem na výše uvedené principy lze postup odvolacího soudu a jeho závěry označit za ústavně souladné, neboť právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako právo na úspěch v řízení (srov. sp. zn.

Pl.

ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

24. str.

175 - č.

132/1994 Sb.).

K námitkám stěžovatelky týkajícím se usnesení dovolacího soudu Ústavní soud uvádí, že institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku.

Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných rozhodnutí v trestních věcech neexistuje.

Úmluva výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání - viz čl.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě), avšak ani Listina, ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího opravného prostředku.

Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.

Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.

Ústavní soud se v minulosti zabýval restriktivním výkladem ustanovení § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu ve spojení s ustanovením § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu, jenž u některých typových skupin rozhodnutí o dovolání zakládá jejich protiústavnost (viz sp. zn.

IV.

ÚS 564/02 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

30.

108. str.

489, sp. zn.

ÚS 180/03 tamtéž Sv.

32.

32. str.

293, aj.).

Nad rámec řešené problematiky Ústavní soud konstatoval, že u těchto typových skupin dovolání lze považovat za ústavně konformní postup podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu, tzn. postup, při kterém Nejvyšší soud provede věcný přezkum napadeného rozhodnutí.

O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná, neboť rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nebyl shledán.

K revizi skutkových zjištění, které se stěžovatel především dovolával, tak Nejvyšší soud není za těchto okolností povolán.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu