Entscheidungsdetail

II.ÚS 2136/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.2136.07.1
Datum: 01.09.2008
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2136/07 ze dne 9. 1. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. Nco 33/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým v řízení o určení vlastnictví stěžovatele bylo rozhodnuto tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích: Mgr.

Miloš Zdražil, JUDr.

Alena Polednová a JUDr.

Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod spisovou značkou 18 Co 344/2006.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vrchní soud se při svém rozhodování o námitce podjatosti nedostatečně vypořádal s argumenty, o něž námitku podjatosti opíral.

V důsledku napadeného rozhodnutí tak budou i nadále rozhodovat v restituční věci stěžovatele výše jmenovaní soudci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, u nichž, podle názoru stěžovatele, jsou dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy nestrannosti a nezávislosti.

Shodně jako v předchozím řízení u obecných soudů uvedl stěžovatel důvody, které jej vedly k přesvědčení o podjatosti soudců.

Zdůraznil, že dle jeho subjektivního přesvědčení shora jmenovaní soudci nejsou nestrannými, o čemž má svědčit i jejich postup při projednávání stěžovatelovy právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn.

10 C 65/2002 a následně u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích pod sp. zn.

18 Co 378/2006 (obdobně krajský soud postupoval ve věci vedené pod sp. zn.

18 Co 242/2006).

V uvedené věci soudci odvolacího soudu potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl.ÚS - st.

21/05, čímž měli dobrovolně rezignovat na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu a jednoznačně dali najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného práva na spravedlivý soudní proces.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl námitky týkající se právního posouzení merita věci obecnými soudy a odkázal na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

21/05 a na obecnými soudy přehlížené závěry nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č.

55/1995 7 a nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 9/99 .

Stěžovatel rovněž tvrdí, že ustanovení § 14 odst.

4 o.s.ř. je v rozporu s čl.

6 odst.

1 Úmluvy, neboť ustanovení § 14 odst.

4 o.s.ř. poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod než umožňuje posledně uvedený článek Úmluvy.

Povinností soudu proto bylo přednostně aplikovat článek 6 odst.

1 Úmluvy, a to především pro příznivější možnost ochrany základních práv stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele s totožnou právní argumentací se již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn.

III.

ÚS 2138, sp. zn.

III.

ÚS 2137/07 , sp. zn.

II.

ÚS 2139/07 , sp. zn.

ÚS 2142/07 a další), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, na jejich právní závěry odkazuje a ve stručnosti pouze uvádí: Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že z vyjádření dotčených soudců, ani z tvrzení stěžovatele nevyplynuly skutečnosti, které by opodstatňovaly pochybnosti o nepodjatosti soudců.

Stěžovatel ke svému subjektivnímu přesvědčení o podjatosti uvedených soudců neuvedl žádný konkrétní důvod, vyjma nespokojenosti s dosavadním postupem soudu v řízení a s rozhodováním v obdobných věcech.

Vzhledem k tomu, že okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem vyloučení soudce (srov. § 14 odst.

4 o.s.ř.), se Ústavní soud ztotožňuje s argumentací uvedenou v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a považuje ji za ústavně souladnou.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, nelze však vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn.

ÚS 371/04 ).

Subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti soudce, založené na předchozím procesním neúspěchu účastníka řízení, eventuelně polemice či kritice rozhodnutí Ústavního soudu v jiných věcech, jimiž bylo napadené rozhodnutí podepřeno, však k vyloučení soudce nepostačuje, neboť objektivně není dán důvod pro pochybnost o nepodjatosti soudce.

Pochybnosti totiž musí být dostatečně určitým způsobem objektivizovány a účastníkem řízení tedy musí být tvrzeny konkrétní objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost soudce zpochybněna.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ostatními námitkami stěžovatele ohledně právního posouzení merita věci odvolacím soudem, které mělo být v rozporu s argumentací obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

21/05, se nezabýval, neboť nebyly předmětem řízení ústícího do vydání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Vzhledem k tomu, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, nevybočilo z mezí ústavnosti a Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl návrh dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2008 Jiří Nykodým předseda senátu