Entscheidungsdetail

IV.ÚS 416/06

Gericht

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2007:4.US.416.06

Datum

01.04.2007

Textstatus

Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 416/06 ze dne 4. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 15 Co 412/2005, ze dne 2. 12. 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 1383/2006, ze dne 30. 5. 2006, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl.

6 odst.

1 a čl.

8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

35 odst.

1, 3 a čl.

5 Listiny základních práv a svobod zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel podal současně dvě samostatné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn.

IV.

ÚS 416/06 a sp. zn.

I ÚS 433/06, které se vztahují ke dvěma samostatným řízením, v nichž vystupovali titíž účastníci a předmět a průběh řízení (tj. obtěžování emisemi hluku, kouře a pachu) byl v podstatě totožný.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor a Nejvyššího soudu ČR.

Další ústavní stížnost, vedená pod sp. zn.

I ÚS 433/06, pak směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn.

15 Co 366/2005, ze dne 2.

12.

2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

22 Cdo 1265/2006, ze dne 18.

5.

2006.

Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR a navazujícího § 72 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moc, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Podle § 72 odst.

3 tohoto zákona pak lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Takovými prostředky se podle tohoto zákonného ustanovení rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Zároveň však ustanovení § 72 ve čtvrtém odstavci tohoto zákona stanoví, že byl-li takový mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z uvedeného zákonného ustanovení však zároveň vyplývá, že pokud podání mimořádného opravného prostředku zjevně přípustné není (v daném případě z důvodu opožděnosti podání), nicméně bude podáno a teprve poté bude podána ústavní stížnost, pak nedochází k uvedenému prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti.

Opačný závěr, který by prodloužení této lhůty i v případě nepřípustného dovolání připouštěl, by vedl ke zpochybnění právní jistoty (viz k tomu např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 45/04 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

33, č.

32).

32).

Jestliže tedy v posuzovaném případě Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako podání opožděné, což i stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, pak nelze podáním ústavní stížnosti kompenzovat uvedený zjevný nedostatek podaného mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnost bylo v tomto případě možno podat toliko ve lhůtě 60 dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu.

Za den doručení tohoto rozsudku je třeba považovat, jak konstatoval již Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o dovolání, den 16. ledna 2006.

Jestliže však byla ústavní stížnost stěžovatelem podána k poštovní přepravě na poště Praha 1 pod R 053955 až dne 14.

7.

2006, pak je ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 2.

12.

2005, napadeném stěžovatelem v ústavní stížnosti, podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu v § 72 odst.

3.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.

5.

2006, které stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž napadá, jde pak o návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává s ohledem na opožděné podání dovolání použití ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s tím, že právní otázky v ústavní stížnosti podle jeho názoru přesahují jeho vlastní zájmy, pak Ústavní soud shledává, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není.

Použití tohoto ustanovení přichází totiž v úvahu s ohledem na jeho znění pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Tak tomu však v posuzovaném případě není, neboť stěžovatel všech procesních prostředků, uvedených v ustanovení § 72 odst.

3, využil.

Ústavní soud proto, aniž se zabýval meritem věci, podaný návrh podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. b) a § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. ledna 2007 Miloslav Výborný předseda senátu