Entscheidungsdetail

IV.ÚS 1444/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:4.US.1444.07.1
Datum: 30. 7. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1444/07 ze dne 30. 7. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Hanou Šedivou, advokátkou se sídlem v Příboře, Čs. armády 1380, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2005, č.j. 16 Co 270/2005-250, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. 3. 2005, č.j. 17 C 53/99-231, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavnímu soudu byl dne 6.

2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatele byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „okresní soud“), sp. zn.

17 C 53/99, který si pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatele obstaral, podal stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ze dne 4.

10.

2005, č.j.

16 Co 270/2005-250, dovolání, jež bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud ČR“) ze dne 15.

2007, č.j.

21 Cdo 1483/2006-282, ve vztahu k výroku napadaného rozsudku krajského soudu ve věci samé, podle ustanovení § 243b odst.

2 části věty před středníkem zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto.

Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje, což je zřejmé z jejího obsahu, kdy tento nenese byť zmínku o rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.

2007, resp. především z jejího petitu, v jehož rámci stěžovatel po Ústavním soudu žádá toliko zrušení napadaných rozsudků okresního a krajského soudu.

Stěžovatel nadto ani k ústavní stížnosti nepřiložil kopii rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.

2007, jakožto kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva ve smyslu § 72 odst.

6 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Za situace, kdy stěžovatel svou ústavní stížností napadl pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně, když rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, stvrzující správnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, zůstává nedotčeno, nutno ve vztahu k rozhodnutím okresního a krajského soudu považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.

Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zde rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání.

Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15.

1997, sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č.

2, str.

331; dostupné také na www.judikatura.cz).

Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh nepřípustný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2007 Michaela Židlická soudce zpravodaj