Entscheidungsdetail

III.ÚS 920/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.920.07.1
Datum: 16. 8. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 920/07 ze dne 16. 8. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 16. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoškem, advokátem v Praze 8, Hnězdenská 735/6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 44 To 106/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11.

2007, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.

2007, sp. zn.

44 To 106/2007, s tím, že uvedený soud porušil jeho právo zaručené čl.

5 odst.

4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

1 a čl.

90 Ústavy České republiky a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18.

2007, sp. zn.

1 Nt 945/2006, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, načež Městský soud v Praze je výše označeným rozhodnutím podle § 149 odst.

1 trestního řádu zrušil.

Svůj postup zdůvodnil tím, že ještě před projednáním stížnosti stěžovatele byla obvodním státním zástupcem pro Prahu 10 podána u Obvodního soudu pro Prahu 10 obžaloba, a tak již není jako soud rozhodující v přípravném řízení procesně příslušným k projednání této stížnosti.

Na vysvětlenou doplnil, že nyní se věc nachází ve stádiu soudního řízení a soud rozhodující v přípravném řízení již nemůže rozhodovat o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu.

Při rozhodování o příslušné žádosti soud zkoumá existenci a další trvání důvodů vazby, přičemž musí postupovat dle stavu, který existuje v době jeho rozhodování, a ten se může lišit od stavu v době, kdy bylo soudem prvního stupně o žádosti obviněného rozhodnuto.

Změněná procesní situace brání tomu, aby stížnostní soud mohl věcně rozhodovat o důvodnosti vazby a přezkoumávat z věcných hledisek rozhodnutí soudu přípravního řízení v době, kdy se věc již v přípravném řízení nenachází.

Pokud by stížnostní soud ve věci rozhodl, nepřípustně by zasahoval do kompetence soudu, u něhož byla podána obžaloba a který je jediný oprávněn posuzovat důvodnost dalšího trvání vazby.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel má za to, že pouhým zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně mu byla odmítnuta spravedlnost.

Povinností stížnostního soudu bylo o jeho stížnosti rozhodnout z hlediska její důvodnosti, a jestliže se tak nestalo, zůstala zcela nevyřešena věcná otázka osudu podané žádosti o propuštění z vazby, tedy zda skutkový stav umožňuje žádosti stěžovatele vyhovět či nikoli.

Dle názoru stěžovatele nemůže realizaci práva, plynoucího z čl.

5 odst.

4 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod, bránit změna procesních okolností.

Pro tyto důvody navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Současně navrhl, aby jeho ústavní stížnost projednal postupem podle § 39 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst.

1, 2 zákona o Ústavním soudu).

Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obdobnou problematikou se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 3.

2004, sp. zn.

III.

ÚS 451/03 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno).

V uvedené věci šlo o to, že ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud podle § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně (Městského soudu v Brně), jímž byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu; svůj závěr krajský soud zdůvodnil tím, že státní zástupce ve věci podal obžalobu ke krajskému soudu a zákonným soudcem pro rozhodování o vazbě je příslušný předseda senátu krajského soudu, kterému byla věc přidělena, přičemž senát, který vyřizuje stížnosti proti rozhodnutí v souvislosti s přípravným řízením, již ve věci rozhodovat nemůže.

Ústavní soud tehdy nejprve poukázal na judikaturu obecných soudů, konkrétně na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12.

1998, sp. zn.

8 To 2/98 (uveřejněno in: Soudní judikatura, seš. č.

5/1998/Jt 43/98/), a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2.

1998, sp. zn.

4 To 508/98 (uveřejněno in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č.

5/1999/Rt 31/99/), a uvedl, že "po podání obžaloby se orgánem příslušným k rozhodnutí o vazbě (§ 71 odst.

5, § 73b odst.

2 trestního řádu) stal soud, a to navíc soud krajský (§ 17 trestního řádu), stížnostním soudem se tudíž stal soud vrchní [§ 146 odst.

1 písm. c) trestního řádu]".

Na základě toho učinil Ústavní soud závěr, že po podání obžaloby již v dané věci krajský soud jako soud stížnostní nebyl oprávněn rozhodovat.

K tomu pak poznamenal, že "vzhledem ke skutečnosti, že trestní řád pro takové případy neobsahuje výslovnou úpravu, nastává z procesního hlediska poměrně složitá situace, kdy není zřejmé, jak s takovou stížností naložit.

V prvním z výše uvedených judikátů bylo stížností napadené rozhodnutí stížnostním soudem podle § 149 odst.

1 trestního řádu zrušeno s tím, že původní žádost sice zůstane nevyřešena, avšak zůstane součástí spisu a po podání obžaloby k ní příslušný soud z úřední povinnosti přihlédne".

Ústavní soud k tomu konstatoval, že daném případě sice žádost stěžovatele o propuštění z vazby vyřízena byla, za to však zůstala - z věcného hlediska - nevyřízena stížnost proti rozhodnutí o této žádosti.

Ústavní soud poté uzavřel, že i kdyby ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu zrušil, nebyl by zde orgán, jenž by o stížnosti stěžovatele mohl znovu rozhodovat, a že vzniklá procesní situace sama o sobě nemusí obecně představovat porušení ústavně zaručených práv dotčených subjektů, protože ta jsou chráněna tím, že soud po podání obžaloby je podle § 71 odst.

5 trestního řádu povinen o vazbě rozhodnout, přičemž o nevyřízené žádosti stěžovatele o propuštění na svobodu může, vzhledem k principu procesní ekonomie, rozhodovat společně s rozhodováním o ponechání obviněného ve vazbě, jak uvedl ve svém nálezu Ústavní soud ze dne 15.

10.

2003, sp. zn.

IV.

ÚS 253/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č.

121), příp. při tomto svém rozhodování ex officio zohlední i (věcně) nevyřízenou stížnost obviněného.

Obdobnou věcí, ve které však bylo usnesení soudu prvního stupně o žádosti o propuštění z vazby zrušeno (tedy jako tomu bylo ve věci nyní posuzované), se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 18.

2007, sp. zn.

IV.

ÚS 872/07 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), a dospěl ke stejným závěrům, k jakým dospěl v již zmíněné věci sp. zn.

III.

ÚS 451/03 .

Případ stěžovatele se odlišuje od výše uvedených tím, že stížnostním soudem v přípravném řízení byl Městský soud v Praze a je jím po podání obžaloby i nadále.

Tato skutečnost, dle názoru Ústavního soud, však k odlišnému přístupu vést nemůže.

Jak již bylo naznačeno v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, Městský soud v Praze se jako soud stížnostní v případech před podáním obžaloby na straně jedné a po jejím podání na straně druhé "nalézá" v jiném procesním režimu a eventuálně (podle rozvrhu práce) i jiném složení příslušných senátů, takže obě tato jeho postavení volně zaměňovat nelze.

Argumentaci obsaženou v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu je tak třeba mutatis mutandis uplatnit i ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že sice po věcné stránce zůstala nevyřízena stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, formálně ale - vzhledem k zrušujícímu rozhodnutí stížnostního soudu - zůstala nevyřízena žádost stěžovatele o propuštění z vazby, nic nebrání soudu o ní rozhodnout, jak již bylo výše zmíněno.

Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Vzhledem k tomu, že bylo o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnuto v podstatě neprodleně, pozbylo posouzení návrhu na její projednání mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu smysl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu Ústavního soudu