Entscheidungsdetail

III.ÚS 870/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.870.06
Datum: 01.03.2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 870/06 ze dne 3. 1. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., právně zastoupeného JUDr. Zuzanou Novotnou, advokátkou AK se sídlem Komenského 1, 787 01 Šumperk, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 11. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004 č. j. 30 Ca 35/2003-47 byla zamítnuta žaloba žalobce M. B. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Plzni ze dne 16. 1. 2003 č. j. 9880/110/2002, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí - dodatečnému platebnímu výměru č. 1020000774, vydanému Finančním úřadem v Karlových Varech dne 24. 6. 2002 pod č. j. 100178/02/128911/1400. Uvedeným platebním výměrem byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 103 294,- Kč. Rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2006 č. j. 2 Afs 56/2005-83 kasační stížnost stěžovatele zamítl.

II.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou naplněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 42 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Přitom dospěl k závěru, že předmětný návrh byl sice podán včas (ust. § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu) a že splňuje i další předepsané formální náležitosti [ust. § 30 odst.

1, § 31 odst.

2, § 34, § 72 odst.

1 písm. a), odst.

6 zákona o Ústavním soudu], ale že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2.

11.

2004 č. j.

30 Ca 35/2003-47, ačkoli na základě jeho kasační stížnosti rozhodoval dále ve věci Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23.

2006 č. j.

2 Afs 56/2005-83, který stěžovatel předložil.

Právě toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nepochybně tím rozhodnutím, jež musí být ústavní stížností v prvé řadě napadeno [ust. § 72 odst.

1 písm. a), odst.

2 zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, ust. § 82 odst.

2 písm. a), odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], avšak k této nápravě nemůže dojít, pokud by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavního soudu bylo vyňato rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Pokud by Ústavní soud rozhodoval pouze o napadeném rozsudku Krajského soudu v Plzni, pak by rozsudek Nejvyššího správního soudu zůstal nedotčen, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. např. usnesení ze dne 15.

1997 sp. zn.

IV.

ÚS 58/95 , publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

7, usn. č.

2, usnesení ze dne 30.

2001 sp. zn.

IV.

ÚS 333/01 , publ. tamtéž, sv.

23, usn. č.

28, a usnesení ze dne 28.

10.

1998 sp. zn.

ÚS 349/98 , v cit. sbírce nepubl., usnesení ze dne 19.

2004 sp. zn.

III.

ÚS 409/04 , v cit. sbírce nepubl.).

S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že nemožnost zrušení rozhodnutí o posledním prostředku ochrany práv vede k popření jednoho ze základních principů, jenž ovládá řízení před Ústavním soudem, a to principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci.

Tyto skutečnosti, byt' procesní povahy, jsou pro rozhodnutí o ústavní stížnosti natolik relevantní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

K tomu Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatel rozšířil petit své ústavní stížnosti a navrhl rovněž zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, musel by Ústavní soud učinit stejný závěr.

V podané ústavní stížnosti, která postrádá bližší odůvodnění, stěžovatel krajskému soudu vytýká vadné hodnocení provedených důkazů, a dále nesprávnou interpretaci a aplikaci jednoduchého práva.

Proto by Ústavní soud i v případě rozšíření petitu stěžovatelem byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Je třeba připomenout, že - jak ostatně plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl.

91 Ústavy ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví.

Vzhledem k tomuto svému postavení není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

V předmětné věci však nejde o tento případ.

Proto by Ústavní soud i v takovém případě byl nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu