Entscheidungsdetail

III.ÚS 436/06

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.436.06
Datum: 28. 2. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 436/06 ze dne 28. 2. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ch., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v postupu Okresního soudu v České Lípě při provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu v řízení vedeném pod sp. zn. E 3727/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou proti jinému zásahu orgánu veřejné moci se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl.

8 odst.

1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl.

2 odst.

3 Ústavy České republiky, čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1, čl.

11 odst.

1, čl.

12 odst.

1, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - "Okresnímu soudu v České Lípě zakázal, aby v porušování výše uvedených práv a svobod pokračoval" a "přikázal mu, protože je to možné, aby obnovil stav před porušením, a ve věci neprodleně jednal".

Z vyžádaného spisu, vedeného Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn.

E 3727/2003, se podává následující.

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 22.

12.

1999, č.j.

16 C 1812/99-22, byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt č.

27 o velikosti 1+1 v VI. podlaží domu č.p.

2504 v České Lípě, a to do 15 dnů po zajištění přístřeší.

K návrhu oprávněného Okresního stavebního bytového družstva Česká Lípa okresní soud usnesením ze dne 25.

11.

2003, č.j.

E 3727/2003-35, nařídil výkon (výše označeného) rozhodnutí vyklizením bytu, přestěhování povinného do přístřeší v Hotelu Kahan a uskladněním věcí z bytu povinného v označeném objektu.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení soudu prvního stupně potvrdil (usnesením ze dne 30.

2004, č.j.

30 Co 42/2004-56); podané dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.

2005, č.j.

20 Cdo 2109/2004-145, jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst.

5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Proti shora označeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12.

12.

2005, sp. zn.

IV.ÚS 706/05 , zčásti jako zjevně neopodstatněná a zčásti jako opožděná odmítnuta.

Vyrozuměním soudu prvního stupně ze dne 3.

2006 bylo (posléze) oprávněnému i stěžovateli sděleno, že výkon rozhodnutí vyklizením bytu bude proveden dne 20.

2006; zástupci stěžovatele bylo vyrozumění doručeno dne 8.

2006, stěžovateli (prostřednictvím zaměstnavatele) dne 3.

2006, což oba stvrdili svým podpisem na dokladu o doručení.

Výkon rozhodnutí pak byl uvedeného dne proveden (viz protokol o průběhu vyklizení ze dne 20.

2006, založený na č.l.

231); protože vyklizení bytu proběhlo bez účasti stěžovatele, byl tento soudem prvního stupně vyrozuměn o provedení soupisu věcí a jejich dání do úschovy (přípis ze dne 21.

2006).

V označeném a popsaném výkonu rozhodnutí a jeho provádění spatřuje stěžovatel (opětovně) zásah do svých ústavně zaručených práv, jež odkazem na příslušná ustanovení pramenů ústavního pořádku vyjmenoval.

V ústavní stížnosti (postižené nepřehlédnutelnými obsahovými nedostatky, obdobně jako ústavní stížnost předchozí, kterou proto Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8.

2006, sp. zn.

IV.

ÚS 119/06 ) pak kritizuje samotný exekuční titul (rozsudek nalézacího soudu č.j.

16 C 1812/99-22 ze dne 22.

12.1 999) tvrzením že jím došlo k porušení § 40 odst.

1 obč. zák. a že "nezákonné řízení bylo proto, že bylo vedeno bez platného prvotního právního úkonu vůči soudu, který by byl učiněn jménem právnické osoby ... formou požadovanou zákonem"; ve věci prý "proto neexistoval návrh", a z toho dovozuje, že "nezákonné bylo proto i následné provedení výkonu rozhodnutí".

Stěžovatel dále uvádí, že při provedení výkonu soud postupoval v rozporu s ustanoveními § 344 odst.

1 o.s.ř., když "vyrozuměl nezákonně jinou osobu advokáta, který stěžovatele nezastupoval", v rozporu s ustanoveními § 341 odst.

1 a 3 o.s.ř. "nebyly odstraněny věci stěžovatele i kdyby byl povinným", nebyly údajně sepsány všechny věci, a nebyl ani vyrozuměn o tom, komu byly věci, jež sepsány byly, dány do úschovy.

Namítá též, že přístřeší nebylo zajištěno a "věci nebyly dány do úschovy vhodnému schovateli", čímž došlo k jejich poškození.

Stěžovatel konečně uzavírá, že výkon rozhodnutí nebyl proveden v souladu s § 257 o.s.ř., podle něhož jej lze nařídit a provést jen způsoby v zákoně uvedenými.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst.

1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Směřuje-li ústavní stížnost znovu k otázce "neplatnosti" rozhodnutí, jež bylo v dané věci titulem výkonu rozhodnutí, jakož i k zpochybnění rozhodnutí obecných soudů (všech instancí) v řízení o výkon rozhodnutí, postačí uvést, že obdobné stěžovatelovy námitky byly předmětem již dříve podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud výše zmíněným usnesením sp. zn.

IV.

ÚS 706/05 odmítl, posuzuje ji jako zjevně neopodstatněnou (ohledně rozhodnutí dovolacího soudu), resp. opožděnou (směřovala-li proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně o nařízení výkonu rozhodnutí).

Tím odpadá faktická i procesní možnost, aby se těmito námitkami zabýval Ústavní soud na základě ústavní stížnosti další (této); kromě jiného tím spíše by bylo nutno ji hodnotit jako rovněž opožděnou.

V části, v níž stěžovatel dává najevo, že ústavní stížností napadá postup soudu v občanskoprávním řízení - zde konkrétně při provedení výkonu rozhodnutí vyklizením (§ 343, § 344 o.s.ř.) - je třeba mít na zřeteli, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilá založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem.

Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda postup obecného soudu při provádění výkonu rozhodnutí podle § 343 a násl. o.s.ř. nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, a současně dbaje základních zásad civilního procesu; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který ve svém důsledku zasáhl do stěžovatelových základních ústavně zaručených práv a svobod.

K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu § 87 odst.

1 písm. d/ Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn.

III.

ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, svazek 4, str.

243), dle něhož je nutno jej chápat tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.

Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem".

O takový "jiný zásah" v dané věci nejde.

Pro provedení výkonu rozhodnutí platí, že jeho legitimita - z hlediska jeho zákonného založení - je již nezpochybnitelná (nesouhlas stěžovatele s vykonávaným rozhodnutím je zde bez významu), a není ani pochyb, že je veden tím způsobem výkonu (vyklizením bytu), který zákon (o.s.ř.) pro výkon daného titulu předpokládá (srov. § 258 odst.

2, § 339 odst.

1, § 340 a násl. o.s.ř.).

Poukaz stěžovatele na ustanovení § 257 o.s.ř. je nepřípadný a vychází ze zjevného nepochopení, co se v exekučním právu míní "způsobem" výkonu.

Je též evidentní, že - se zřetelem k obsahu (výroku) vykonávaného rozhodnutí - soud správně postupoval podle ustanovení, jež upravuje vyklizení bytu "se zajištěním bytové náhrady", tj. podle § 343 a § 344 o.s.ř.

Z obsahu soudního spisu se též podává, že stěžovatel a jeho zástupce (JUDr.

Milan Hulík) byli řádně vyrozuměni o nařízeném úkonu vyklizení (§ 344 odst.

1 o.s.ř.), že byl proveden obsáhlý a podrobný soupis z bytu odstraňovaných věcí (§ 344 odst.

5, § 341 odst.

3 o.s.ř.) a že věci byly dány do úschovy, jejíž podrobná identifikace byla (dokonce) určena již titulem.

Námitky v podobě tvrzení opaku (k uvedeným skutkovým okolnostem) podle obsahu soudního spisu neobstojí.

Naznačuje-li stěžovatel, že mu měla vzniknout při výkonu materiální újma, jsou mu k dispozici korespondující instituty občanského práva, jež upravují zejména odpovědnost za škodu, a k jejich přímému uplatnění zde Ústavní soud vzhledem k jeho ústavnímu vymezení povolán samozřejmě není (viz výše, jakož i princip subsidiarity zásahů Ústavního soudu).

Žádal-li stěžovatel, aby Ústavní soud "zakázal pokračovat v porušování ... práv a svobod" a "přikázal obnovit stav před porušením", je nezbytné poukázat na okolnost, že výkon rozhodnutí, v jehož rámci se tak mělo dít, byl již ukončen, pročež není již co zakazovat a oproti stěžovatelově představě ani obnovení předešlého stavu již pojmově není myslitelné (viz rovněž výklad shora).

Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst.

2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2007 Vladimír Kůrka předseda senátu