Entscheidungsdetail

III.ÚS 2357/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.2357.07.1
Datum: 17. 10. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2357/07 ze dne 17. 10. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem se sídlem 500 03 Hradec Králové, Buzulucká 431, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. 25 Co 238/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka, která je soudní exekutorkou, svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení vlastnického práva zaručovaného čl.

11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - usnesení Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn.

Nc 8498/2003 ze dne 12.

2007 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové shora označeného, byla usnesením soudu I. stupně zastavena exekuce, nařízená k návrhu oprávněného JUDr.

Kl., vedená proti J.

B. pro uspokojení pohledávky oprávněného přiznané exekučním titulem a nákladů exekuce, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce a dále bylo vysloveno, že exekutorovi se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává.

Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatelky proti tomuto posledně uvedenému výroku usnesení soudu I. stupně, napadený výrok jako věcně správný - také s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu - potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Učinil tak v podstatě s odůvodněním, že oprávněný se před nařízením exekuce ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil.

Oprávněný má vždy právo domáhat se uspokojení své vymahatelné pohledávky formou exekuce nařízené podle exekučního řádu a v okolnosti, že povinný zemřel (v dané věci po zahájení exekučního řízení) a dědické řízení bylo zastaveno pro jeho nemajetnost procesní zavinění oprávněného spatřovat nelze.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 372/04 dovozuje, že náhrada nákladů exekuce musí být vždy uložena oprávněnému nebo povinnému, nelze však rozhodnout tak, že exekutorovi nebude přiznána vůbec - s výjimkou situace upravené v ust. § 11 odst.

5 vyhl. č.

330/2001 Sb., o kterou však v daném případě evidentně nejde.

Je toho názoru, že pokud došlo k úmrtí povinného a tím ke ztrátě způsobilosti být nadále účastníkem exekučního řízení, měla být náhrada nákladů řízení uložena dle § 89 exekučního řádu oprávněnému.

Jestliže tedy obecný soud vůbec nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce, zasáhl tím, podle názoru stěžovatelky, do práva na majetek ve smyslu § 3 exekučního řádu a čl.

11 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost není důvodná.

Argumentace ústavní stížnosti vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 372/2004 , jehož se také výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených dovozuje porušení svého ústavně zaručeného práva.

Stěžovatelka však pomíjí, že i v poměru k tomuto nálezu zaujalo Plénum Ústavního soudu podle § 23 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko pod sp. zn.

Pl.

ÚS-st.

23/06, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou aplikace a výkladu ustanovení § 87 a § 89 exekučního řádu ve vazbě na ust. § 271 odst.

1 o. s. ř. -tedy ustanovení, jejichž výklad podal i odvolací soud v napadeném rozhodnutí.

Z odůvodnění uvedeného stanoviska nutno pro posuzovaný, byť i skutkově odlišný, případ zdůraznit jednak odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983) a konstatování, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků, jakož i závěr, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou.

Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného.

S uvedeným stanoviskem, jímž je senát rozhodující tuto věc také vázán, není podrobně zdůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.

Ústavní soud tak učinil závěr, že odvolací soud v daném případě, v němž k zastavení exekuce došlo pro nastálý nedostatek podmínky řízení v důsledku úmrtí povinného, který nezanechal majetek, postupoval při rozhodování o nákladech exekuce ústavně konformním způsobem a k zásahu do práv zaručovaných článkem 11 Listiny základních práv a svobod tak nemohlo dojít.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2007 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu