Entscheidungsdetail

II.ÚS 863/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.863.07.1
Datum: 26. 4. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 863/07 ze dne 26. 4. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. Z., právně zastoupeného Mgr. A. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1242/2006,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, k němuž došlo dle jeho přesvědčení odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu, že dovolání je zjevně neopodstatněné, ačkoliv je zřejmé, že připustil námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace skutku a ztotožnil se s názorem státního zastupitelství o chaotičnosti napadeného výroku soudu.

Podle názoru stěžovatele byl dovolací důvod podle § 265b ods.

1 písm. g) trestního řádu naplněn a dovolací soud byl povinen se dovoláním zabývat a rozhodnout o něm.

Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly dány zákonné podmínky pro odmítnutí dovolání, dovolací soud odmítnutím dovolání učinil své rozhodnutí zmatečným, neopodstatněnost podaného dovolání neodůvodnil a neprokázal.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z předchozích rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným trestnými činy vydírání dle § 235 odst.

1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle § 221 odst.

1 trestního zákona ve stádiu pokusu, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst.

1 trestního zákona a loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků ve věznici s ostrahou.

Dalších skutků dle obžaloby byl stěžovatel zproštěn.

Odvolací soud zrušil částečně rozsudek soudu I. stupně a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestnými činy vydírání dle § 235 odst.

1 trestního zákona, ublížení na zdraví podle § 221 odst.

1 trestního zákona ve stádiu pokusu a loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 33 měsíců ve věznici s ostrahou.

V dovolání podle ust. § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu stěžovatel namítal, že skutek, který byl soudem kvalifikován jako trestný čin loupeže podle § 234 odst.

1 trestního zákona, měl být posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst.

1 trestního zákona a není možné hovořit ani o jednočinném souběhu trestného činu vydírání podle § 235 odst.

1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví v stádiu pokusu.

V další námitce pak stěžovatel nesouhlasil s výměrou uloženého trestu.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že převážná část dovolání je s uplatněným dovolacím důvodem v souladu a na základě věcného přezkumu postupu soudů I. a II. stupně posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné a podle § 265i odst.

1 písm. e) je odmítl.

V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud podrobně vyložil, proč se s argumentací stěžovatele neztotožňuje.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy).

Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst.

2 zák. o Ústavním soudu).

Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce.

Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn.

III.

ÚS 321/03 ).

Tak tomu však v daném případě není.

Podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu dovolací soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné a podle odst.

2 téhož ustanovení v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud postupoval v souladu se shora citovaným ustanovením trestního řádu a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti mylně dovozuje, že ačkoli dovolací soud připustil jeho námitku, dovoláním se nezabýval a řádně o něm nerozhodl.

Je však nutno rozlišovat případy, kdy dovolací soud odmítne dovolání podle ust. § 265i odst.

1 písm. b) trestního řádu, tedy bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, od odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.

V prvém případě se jedná o formální důvod, kdy dovolací soud, je-li tento důvod naplněn, musí dovolání odmítnout.

V druhém případě však dovolací soud podané dovolání podrobuje věcnému přezkumu, a pokud dospěje k závěru, že již z jeho obsahu a z obsahu příslušného spisu je zjevné, že se jedná o neopodstatněné dovolání, může je odmítnout, aniž by prováděl další úkony k objasnění věci.

Tak tomu bylo ve věci stěžovatele.

Nejvyšší soud připustil, že námitky stěžovatele spadají pod uplatněný dovolací důvod, na základě těchto námitek podrobil napadené rozhodnutí věcnému přezkumu a shledal, že nejsou opodstatněné a dovolání odmítl.

Postupoval tedy plně v souladu se zákonnými ustanoveními a žádným způsobem neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu