Entscheidungsdetail

II.ÚS 782/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.782.07.1
Datum: 04.12.2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 782/07 ze dne 12. 4. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. R. Ch., zastoupeného Mgr. T. L., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2006, sp. zn. 2 To 84/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006, sp. zn. 47 T 4/2005, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) Městského státního zastupitelství v Praze, a 3) M. L. D.,jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. března 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2006, sp. zn.

47 T 4/2005, kterým mu byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů coby soudem ustanovenému obhájci vedlejšího účastníka řízení 3) v celkové výši 333.450 Kč, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2006, sp. zn.

2 To 84/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost.

Tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo podle čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl.

1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Protokol“).

Stěžovatel rekapituluje řízení, v němž mu rozhodnutími obecných soudů nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za celkem 74 dalších porad, které uskutečnil s vedlejším účastníkem řízení 3), neboť tyto porady soudy považovaly za nadbytečné.

Postup a rozhodnutí obecných soudů považuje za svévolné, neboť z podústavního práva nevyplývají žádná další kritéria pro přiznání odměny a náhrady za uvedený úkon právní služby než to, že se uvedený úkon uskutečnil a svým trváním přesáhl jednu hodinu.

S odkazem na právní názor, obsažený v nálezu sp. zn.

IV.

ÚS 167/2005 (in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

37.

94. str.

277), má zato, že nepřiznáním odměny za již vykonané porady s klientem je de facto nepřípustně zpětně normována četnost styků mezi vazebně stíhaným klientem a jeho obhájcem.

Konečně se domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání nabytí majetku (odměny za obhajobu), který byl individualizovatelný právní úpravou obsaženou v advokátním tarifu, a odkazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn.

IV.

ÚS 763/2005 (ze dne 11. dubna 2006 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 3. dubna 2007).

V nálezu sp. zn.

ÚS 31/97 (in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

69. str.

183), jakož i v jiných, vyslovil Ústavní soud názor, že ustanovení čl.

11 odst.

3 Listiny nevylučuje omezení vlastnického práva tehdy, pokud by jeho výkon byl v rozporu s jinými hodnotami.

K tomu dále v nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 16/98 (in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

13.

25. str.

179. – č.

68/1999 Sb.) vyložil podmínky posuzování omezení základního práva nebo svobody ve prospěch jiného základního práva, resp. svobody.

I v jiných souvislostech pak Ústavní soud v minulosti opakovaně rozvíjel princip přiměřenosti při posuzování mezí základních práv a svobod, přičemž vždy zdůrazňoval jejich materiální (tedy nikoliv jen formální) pojetí.

Konečně Ústavní soud v minulosti vyvodil v rozhodnutí sp. zn.

II.

ÚS 20/98 (in Sbírka nálezů a usnesení, Sv.

10.

33. str.

463), a jiných, že podle čl.

1 Listiny jsou lidé svobodní, což znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání s tím, že pokud zneužijí některé právo v rozporu s Listinou nebo zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo a z tohoto důvodu se na ně nevztahuje ani ustanovení čl.

3 odst.

3 Listiny.

Tyto zásadní právní názory a v nich obsažené principy, od kterých nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, plně dopadají i na nyní posuzovaný případ.

V posuzovaném případě jde o to, že stěžovateli byla (vedle cca padesáti jiných úkonů právní služby) přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za celkem 13 dalších porad s klientem v průběhu přípravného řízení, a za dvě další porady s klientem v průběhu řízení před soudem, které přesahovaly jednu hodinu.

Nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za 74 dalších porad přesahujících jednu hodinu, které se uskutečnily v průběhu řízení před soudem, ačkoliv stěžovatel splnil formální náležitosti pro přiznání tohoto nároku.

Soud prvého stupně své rozhodnutí odůvodnil poměřováním celkového počtu, frekvence a časové posloupnosti jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtu a charakteru úkonů trestních řízení, které byly v tom kterém stádiu prováděny.

Za kritérium důvodnosti nápadně většího počtu porad zvolil způsob obhajoby, zejména aktivitu obhájce a obviněného po poradě na prováděné důkazy, a u porad předcházejících opravným prostředkům jejich četnost a obsah či složitost odvolacích nebo stížnostních argumentů a jejich rozsah a kvalitu vypracování.

Poté soud prvého stupně konstatoval, že vedlejší účastník řízení 3) vypovídal pouze jednou, a to při prvním výslechu v přípravném řízení, kdy se až na jeden ke všem skutkům kladeným mu za vinu doznal, a od té doby nevypovídal a stále požadoval, aby se jednání soudu konalo v jeho nepřítomnosti.

Z toho vyvodil nadbytečnost 74 dalších porad s tím, že neodpovídají ani obsáhlosti, ani složitosti předmětné trestní věci z hlediska obhajoby, ani počtu a náročnosti ostatních úkonů právní služby, jež byly v souvislosti s obhajobou poskytnuty, když na fázi před soudem připadá toliko devět úkonů právní služby jiné povahy.

Stížnostní soud se s právním názorem soudu prvého stupně zcela ztotožnil a dále uvedl, že nikterak zanedbatelný rozsah vytýkané trestné činnosti je relativizován právě konkrétním průběhem trestního stíhání, když i odvolání směřovalo výlučně do výroku o trestu a argumentačně obsahovalo pouhých devět řádek textu.

Z toho stížnostní soud vyvodil, že je nepřípustné, aby byly instituty práva na obhajobu účelově zneužívány s cílem nepřiměřeně a nedůvodně navýšit odměnu za obhajobu.

Takový postup shledal v rozporu i se zájmy samotného klienta, který je zásadně povinen odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce nahradit.

K námitce absence stanoviska vedlejšího účastníka řízení 3) zareagoval stížnostní soud na tvrzení stěžovatele, že se jedná o osobu cizí státní příslušnosti s minimální znalostí českého jazyka a mizivou znalostí českého právního řádu tím, že taková osoba nutně nemá znalosti ohledně možností a způsobů obhajoby, a tedy ani v otázkách nákladů na tuto obhajobu vynaložených a způsobu jejich úhrady.

Ze shora uvedeného výtahu odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů je zcela zřejmé, že se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly s návrhem stěžovatele a jeho námitkami, tedy způsobem vyvozeným např. v nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 36/93 (in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

24. str.

175 – č.

132/1994 Sb.), a proto Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o svévoli obecných soudů při projednávání jeho nároku.

Obecné soudy totiž dostatečně přesvědčivě vyložily, proč se zabývaly nárokem na odměnu a náhradu hotových výdajů za další porady nad rámec podmínek vyplývajících z doslovného znění advokátního tarifu.

Tyto důvody přitom Ústavní soud shledává ústavně souladnými, jak bude uvedeno dále.

Ústavní soud považuje za korektní, že obecné soudy respektovaly v obecné poloze důvody pro další porady stěžovatele s vedlejším účastníkem řízení 3) v průběhu řízení před soudem v přiměřené míře, čímž chránily podstatu a smysl základního práva vedlejšího účastníka řízení na právní pomoc.

Tento přístup, zohledňující konkrétní okolnosti daného případu a práva vedlejšího účastníka 3) i jim odpovídající povinnosti stěžovatele v průběhu poskytování právních služeb, zásadně odlišuje postup obecných soudů v tomto případě od paušálního postupu obecných soudů v případě posuzovaném Ústavním soudem pod sp. zn.

IV.

ÚS 167/2005 , kterého se dovolává stěžovatel, a který v posledku řešil skutkově a právně zcela odlišnou situaci.

Nejzásadnějším argumentem stěžovatele je možné porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku v důsledku splnění zákonem stanovených předpokladů, vyplývající z čl.

1 Protokolu.

K tomu je možné připomenout výše uvedené dřívější úvahy Ústavního soudu vztahující se k přiměřenosti uplatňování základních práv, resp. k absenci ústavní ochrany v případě jejich zneužití ze strany oprávněných osob.

V posuzovaném případě obecné soudy dovodily, že stěžovatelem uplatněný nárok jde jednak proti zájmům a právům vedlejšího účastníka řízení 3) a současně se jedná ze strany stěžovatele o zneužití institutu další porady advokáta s klientem přesahujícím jednu hodinu.

Z rozhodnutí obecných soudů přitom nevyplývá, že by popíraly možnosti porad stěžovatele s vedlejším účastníkem řízení 3) ve vymezeném období, které by netrvaly jednu hodinu, které je každý advokát rovněž povinen poskytnout, aniž by mu za to náležela odměna a náhrada hotových výdajů, jak bylo vyloženo v nálezu sp. zn.

II.

ÚS 288/05 ( ze dne 31. srpna 2005 in http://www.judikatura.cz/ navštíveno 4. dubna 2007).

I z pohledu základního práva podle čl.

1 Protokolu lze závěry obecných soudů s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu považovat za zcela správné a ústavně souladné.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu