Entscheidungsdetail

II.ÚS 515/05 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.515.05.1
Datum: 17. 5. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 515/05 ze dne 17. 5. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 402/2005, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 9 To 45/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14.

2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.

Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 ve spojení s čl.

39 a čl.

40 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl.

6 odst.

1 a čl.

13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl zrušen na základě odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem podvodu podle ust. § 250 odst.

1, 4 trestního zákona.

Za tento a další sbíhající se trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s dozorem.

Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech společnosti podnikající ve stavební výrobě, a to na dobu 5 roků.

Tímtéž rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro další zde vyjmenované skutky.

Rozsáhlé trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit jako soukromý podnikatel - fyzická osoba - a jako jednatel společnosti s ručením omezeným tím, že objednával a odebíral zboží a provedení prací a služeb, přičemž věděl, že ve lhůtách splatnosti není schopen je uhradit.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13.

2005, sp. zn.

7 Tdo 402/2005, odmítnuto z části jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu a zčásti proto, že další námitky neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu ani jinému dovolacímu důvodu.

V obsáhle formulované ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel názor, že na základě provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o jeho zavinění, což dokládá podrobnou analýzou svých podnikatelských aktivit.

Dále namítá, že soudy nepostupovaly důsledně podle § 2 odst.

5 trestního řádu, porušujíc tak zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů dle § 2 odst.

6 trestního řádu.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel především namítá, a to s odkazy na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, že Nejvyšší soud by se měl vyvarovat příliš rigorózního a restriktivního výkladu ust. § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu, přičemž nesprávné zjištění skutkového stavu věci nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku.

Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že svým přístupem k dovolání, a zejména tím, že o něm nerozhodl meritorně, vyloučil plnohodnotné uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Nejvyšší soud upozornil na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě opakování dovolacích námitek stěžovatele, s nimiž se soud vypořádal.

V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a v podrobnostech rovněž odkázal na napadený rozsudek.

Ústavní stížnost je dle jeho názoru účelová a vedená snahou o odvrácení nástupu uloženého trestu odnětí svobody.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81, čl.

90 Ústavy).

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy).

Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl.

38 odst.

2 Listiny a v čl.

6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.

Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 trestního řádu.

Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.

Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že soudy neprokázaly náležitě jeho vinu a nezdůvodnily právní kvalifikaci skutku jako úmyslného deliktu.

Oba soudy se touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně a ústavně konformně zabývaly.

Z důkazů provedených v trestním řízení lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) trestního zákona, když soudem byla zejména výpověďmi svědků vyvrácena obhajoba, že stěžovatel všechny dodavatele informoval o své neutěšené situaci s tím, že se platby zpozdí.

Subjektivní stránkou trestného činu se na základě dovolací námitky zabýval podrobně i dovolací soud, který vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že stěžovatel obchodní partnery uvedl v omyl, což je zákonný znak trestného činu podvodu.

Ústavní soud posoudil jako nedůvodné námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, v němž soud dospěl k závěru, že další v dovolání uplatněné námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody podle § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu.

Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od právního hodnocení.

Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci za správný.

Nejvyšší soud se některými námitkami uplatněnými v dovolání meritorně zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

U ostatních námitek s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst.

1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.

Stěžovatel nenamítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, pro který lze i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkového zjištění připustit (srov.

II. ÚS 760/02

IV. ÚS 449/03

). Takto formulovaný závěr nelze považovat za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu