Entscheidungsdetail

II.ÚS 2587/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.2587.07.1
Datum: 15. 11. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2587/07 ze dne 15. 11. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti sdružení YACHTCLUB PARDUBICE, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 65, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, se sídlem v Hradci Králové, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 27. června 2007, č. j. 18 Co 158/2007-131, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. F. Z., a 2) H. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. října se stěžovatel domáhá zrušení části rozhodnutí uvedeného v záhlaví, a to výroku II., kterým byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně tak, že žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a výroku III., jímž žádnému účastníkovi nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

Tvrdí, že došlo k porušení čl.

36 odst.

1 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje řízení, ve kterém se vedlejší účastníci proti němu neúspěšně domáhali, aby se zdržel průjezdu motorovými vozidly přes jejich pozemek.

Namítá, že odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů překvapivě a odňal mu tak možnost procesně reagovat na argumentaci soudu.

Kromě toho považuje skutečnosti uváděné v této souvislosti odvolacím soudem za nepravdivé, případně zkreslené, či nedoložené, přičemž v žádném případě se nejedná o skutečnosti, na které pamatuje § 150 občanského soudního řádu.

Poukazuje na konstantnost svého procesního postoje a skutečnost, že spor nezavinil.

V absenci podmínek pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu stěžovatel spatřuje ústavněprávní dimenzi jeho věci.

Ústavní soud předesílá, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a souvisí, pokud jde o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl.

37 odst.

2 Listiny.

Tento názor vyslovil Ústavní soud mimo jiné v nálezu, sp. zn.

II.

ÚS 598/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

23.

100. str.

23).

Ústavní soud ovšem opakovaně ve svých rozhodnutích zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny ( sp. zn.

III.

ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

66. str.

149, a mnohé jiné).

To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu.

Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz sp. zn.

II.

ÚS 259/05 ze dne 21. března 2006 in http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx navštíveno 13. listopadu 2007).

V nyní posuzované věci lze stěžovateli přisvědčit v tom, že napadené rozhodnutí učinil soud v situaci, kdy proti němu zákon nepřipouští žádný opravný prostředek.

Tato skutečnost však sama o sobě nemá ústavněprávní relevanci, neboť na úrovni ústavního pořádku neexistuje nárok na přezkum rozhodnutí v civilních věcech (srov. čl.

2 Protokolu č.

7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a contrario).

Pokud je tedy ústavně souladná výjimka z přezkumu meritorního rozhodnutí soudu prvého stupně (§ 202 odst.

2 občanského soudního řádu), tím spíše je ústavně souladné vyloučení přezkumu procesního rozhodnutí soudu druhého stupně.

S tvrzením o překvapivosti rozhodnutí s ohledem na fázi řízení se Ústavní soud se stěžovatelem neztotožňuje, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o odvolání vedlejších účastníků řízení, které směřovalo proti rozhodnutí soudu prvého stupně jako celku.

Stěžovatel přitom neuvádí, že by nebyl odvolacím soudem vyzván dle § 215 odst.

2 občanského soudního řádu, aby se ke všemu podstatnému v řízení vyjádřil.

Stěžovatel tedy měl ve smyslu uváděné zásady ignoratia iuris neminem excusat vědět, že v důsledku odvolání je pro vlastní rozhodnutí odvolacího soudu otevřena i ta část rozsudku soudu prvého stupně, týkající se náhrady nákladů řízení.

S ohledem na absenci uvedeného tvrzení lze tedy uzavřít, že postup odvolacího soudu zachoval ústavní princip rovnosti účastníků řízení Aplikace § 150 občanského soudního řádu byla odvolacím soudem podrobně zdůvodněna.

Soud vzal v úvahu, že se vedlejší účastníci řízení domáhali ochrany svého vlastnického práva k pozemku poté, co projevili dostatek dobré vůle pro smírné řešení, avšak předtím, než silniční správní úřad vydal stanovisko, že se v daném případě jedná o účelovou komunikaci na předmětném pozemku s právem obecného užívání.

Vzal rovněž v úvahu dobu vzniku účelové komunikace (v 60. letech minulého století) a vývoj dopravy na ní, zejména s ohledem na užívání ze strany stěžovatele.

Bral konečně v potaz i zákonné omezení užívání účelové komunikace a možnost regulace tohoto užívání silničním správním úřadem a to, že stěžovatel v jednom případě prokazatelně porušil výjimku povolující vjezd vozidel do přírodně chráněné oblasti.

Z tohoto komplexu dospěl k přesvědčení o správnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu v daném případě.

Tento právní závěr přitom zapadá do ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů, které za důvody hodné zvláštního zřetele berou důvody nejen majetkové, sociální, osobní a další poměry všech účastníků sporu (jak uvádí stěžovatel), ale i okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení apod. (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn.

10 Cmo 260/97 in PPP 1997, 3: 17; aj.), s tím, že jde o ustanovení výjimečné, jež má soudu umožnit, aby mohl přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých konkrétních případů tam, kde by obecná ustanovení o náhradě nákladů řízení mohla být tvrdá (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

3 Cz 42/85 in systém Aspi).

Nejednalo se tedy ani o porušení ústavní zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí v jejím materiálním pojetí, jak ji chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud.

Argumentaci stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti lze tedy považovat za pouhou polemiku s právním závěrem soudu, která sama k odůvodnění ústavní stížnosti nestačí (srov. sp. zn.

II.

ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení.

Sv.

63. str.

481).

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu