Entscheidungsdetail

II.ÚS 1258/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.1258.07.1
Datum: 14. 6. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1258/07 ze dne 14. 6. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky N. V., zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou, se sídlem Novobranská 14, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2007, č. j. 19 Co 228/2006-113, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. července 2005, č. j. 49 C 204/2003-101, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. července 2005, č. j.

49 C 204/2003-101, uložil žalované (stěžovatelce) povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku (dále jen "předmětný byt") do 15 dnů od právní moci rozsudku a uložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (Statutární město Brno).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j.

19 Co 228/2006-113, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro přechod nájmu předmětného bytu, neboť žalovaná neprokázala, že by v bytě žila trvale ve společné domácnosti se svým pradědečkem až do jeho smrti.

Žalovaná kromě nezbytné tříleté doby společného soužití nedoložila ani kvalifikovanou péči o společnou domácnost, tak jak ji vymezuje judikatura (např. aktivní výkon některých domácích prací, starost o uživatele apod.).

Žádný ze svědků kromě babičky žalované, která je ovšem osobou s jasným zájmem na úspěchu žalované ve věci, nepotvrdil, že by žalovaná v předmětném bytě se svým pradědečkem trvale bydlela.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu [čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], upření práva na právní subjektivitu [čl.

5 Listiny v návaznosti na čl.

13 a čl.

16 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva")] a práva svobodného pohybu a pobytu (čl.

14 Listiny).

Stěžovatelka v první řadě spatřuje pochybení soudu prvního stupně v tom, že řízení vedl s vadně označeným žalobcem-Statutární město Brno, Městská část Brno-sever, tedy subjektem, který právně neexistuje.

Tato vada byla opravena až v řízení odvolacím.

Ve vztahu k právu na spravedlivý proces stěžovatelka namítá nedostatky a nepřesnosti v protokolaci výpovědí jednotlivých svědků v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které ve svém důsledku vedly k pro ni nepříznivému rozhodnutí.

Dále polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů.

Dle jejího názoru soudy stranily žalobci.

Při volném hodnocení důkazů soudy obou stupňů použily pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky a pominuly důkazy svědčící v její prospěch.

Tím obecné soudy porušily zásadu rovnosti a nestrannosti.

Stěžovatelka rovněž zpochybňuje závěr, že neprokázala trvalé soužití se svým pradědečkem.

Další pochybení soudů spatřuje stěžovatelka i v aplikaci § 115 občanského zákoníku.

Dle jejího názoru je výklad pojmu "domácnost" nesprávný.

Jako patnáctiletá byla stěžovatelka natolik mentálně a fyzicky způsobilá, aby se mohla rozhodnout k trvalému soužití s pradědečkem a starat se o něj a o domácnost v předmětném bytě.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka svými námitkami brojí především proti zjišťování skutkového stavu a z toho vyplývajícího nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.

Opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy v jejím případě porušily zásadu rovnosti a nestrannosti, neboť důkazy hodnotily pouze v její neprospěch a důkazy, které byly ve prospěch stěžovatelky, pominuly.

V této souvislosti je třeba v prvé řadě zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány.

Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

Stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti přesně takový typ námitek, k jejichž přezkumu není Ústavní soud s ohledem na výše uvedené příslušný.

Do rozhodovací činnosti obecných soudů by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.

O takový případ se však v dané věci nejedná.

Obecné soudy provedly poměrně obsáhlé dokazování k otázce trvalého soužití stěžovatelky s jejím pradědečkem.

Skutečnost, že většinu důkazů vyhodnotily v její neprospěch, nesvědčí o tom, že by rozhodovaly nestranně.

Právní a skutkové závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Naopak obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.

Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud řádně zjistily skutkový stav a závěry z něho plynoucí v odůvodnění řádně objasnily.

K námitce stěžovatelky, že řízení bylo v prvním stupni vedeno s neexistujícím subjektem, lze podotknout, že se nejednalo o neexistující subjekt, ale žalobce byl pouze nepřesně označen.

Jak sama v ústavní stížnosti uvádí, soud prvního stupně žalobce označil jako Statutární město Brno, Městská část Brno-sever, se sídlem Brno, Bratislavská 70.

Takové označení není samozřejmě zcela v pořádku, ale tato vada není natolik závažná, aby založila porušení práva na spravedlivý proces a navíc byla v průběhu odvolacího řízení odstraněna.

Pokud by Ústavní soud v tomto případě rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, postupoval by příliš formalisticky.

Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavním soudem jsou další stěžovatelkou uváděné námitky (nesprávný výklad pojmu domácnost a aplikace § 115 obč. zák.) bezvýznamné.

Jak již bylo řečeno výše, Ústavní soud neprovádí přezkum právního hodnocení a pouhá skutečnost, že se stěžovatelka s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Poukaz na porušení čl.

5 Listiny v návaznosti na čl.

13 a čl.

16 Úmluvy nemá v tomto případě žádnou souvislost.

Stěžovatelka nebyla zbavena způsobilosti být nositelkou práv (čl.

5 Listiny), nebylo porušeno její právo na svobodu projevu (čl.

13 Úmluvy), ani nebyla vystavena zásahu do svého soukromého života (čl.

16 Úmluvy).

V tom, že stěžovatelce byla na základě řádně provedeného soudního řízení a v souladu se zákonem uložena povinnost k vyklizení bytu, nelze rovněž spatřovat porušení svobody pobytu a pohybu (čl.

14 Listiny).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2007 Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu