Entscheidungsdetail

II.ÚS 1128/07 #2

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.1128.07.2
Datum: 20. 9. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1128/07 ze dne 20. 9. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lasovrcké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25.10.2005 sp. zn. 20 T 56/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. 13 To 529/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a k porušení čl.

40 odst.

5 a čl.

8 odst.

2 Listiny, jakož i k porušení čl.

5 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle ust. § 241 odst.

1 trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle ust. § 39a odst.

2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou.

Odvolání stěžovatele a jeho manželky bylo usnesením krajského soudu dle ust. § 256 trestního řádu zamítnuto.

Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu a proti rozsudku soudu I. stupně podal ústavní stížnost, které bylo vyhověno a nálezem Ústavního soudu ze dne 3.

10.

2006, sp. zn.

ÚS 74/06 , bylo toto usnesení zrušeno (ve vztahu k rozsudku soudu I. stupně byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná).

Důvodem ke zrušení usnesení odvolacího soudu byla skutečnost, že se soud v odvolacím řízení nezabýval námitkou stěžovatele týkající se analýzy DNA a návrhem na doplnění důkazu, a tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Na základě rozhodnutí Ústavního soudu rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, o odvolání stěžovatele a jeho manželky proti rozsudku soudu I. stupně znovu, a napadeným usnesením je opět zamítl jako nedůvodné.

V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval své velmi podrobně rozvedené námitky vůči provedené analýze DNA, dále namítal, že gynekologické vyšetření poškozené nebylo provedeno v řádném rozsahu a nebylo dostatečně vyhodnoceno místo činu.

Stěžovatel má za to, že výpověď poškozené je výrazně nepřesvědčivá a zpochybňuje ji.

V ústavní stížnosti dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou napadených rozhodnutí K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřily Okresní soud v Pardubicích, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové.

Okresní soud odkázal na své vyjádření k první ústavní stížnosti a zopakoval, že se vypořádal se všemi důkazy provedenými při hlavním líčení a zdůvodnil, proč nebudou provedeny důkazy, které obhajoba u hlavního líčení navrhovala.

Soud uvedl, že námitka stěžovatele či jeho obhájce u hlavního líčení - ve směru naznačeném ve stížnosti - nebyla podána.

Odborné vyjádření z oboru genetiky bylo hodnoceno jako jeden z podpůrných důkazů a nikoli jako hlavní a usvědčující důkaz.

Okresní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že byl nějakým způsobem krácen na svých právech a že bylo porušeno jeho právo bránit se obžalobě dostupnými důkazy, neboť v řízení byly provedeny všechny potřebné důkazy ke zjištění objektivních skutečností, na jejichž základě byl vynesen rozsudek.

Krajský soud uvedl, že názor prezentovaný v ústavní stížnosti, že v uvedeném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod, nesdílí.

Podstatná část uplatněných námitek se týká tvrzení, že důkaz analýzou DNA je absolutně nepřezkoumatelný.

V odvolacím řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem si krajský soud opatřil chybějící tabulku a vyžádal doplnění původního odborného vyjádření.

K veřejnému jednání předvolal i policistu, který odborné vyjádření vypracoval a umožnil stěžovateli, aby podrobně tohoto policistu vyslechl a k jeho výpovědi se vyjádřil.

Výsledek analýzy DNA byl ve věci pouze podpůrným důkazem, který měl podpořit výpověď poškozené.

Krajské státní zastupitelství má za to, že v dosavadním řízení byl opatřen dostatek důkazů, které obhajobu stěžovatele vyvrátily.

Poukázalo rovněž na skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen i pro trestný čin vraždy podle § 219 odst.

1 trestního zákona i pro další trestné činy násilného charakteru, z čehož lze usoudit na jeho sklon k násilnému jednání.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, především však soudu odvolacího, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje - ve vztahu k rámci ústavněprávního přezkumu vymezenému ústavní stížností - že stěžovatel směřoval své námitky, stejně jako v první ústavní stížnosti, zejména proti provedenému důkazu DNA v dané věci, resp. proti druhé analýze DNA.

V řízení vedeném pod sp. zn.

ÚS 74/06 konstatoval Ústavní soud, že důkaz oběma analýzami DNA měl v dané věci povahu důkazu usvědčujícího, byť podpůrného.

V tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku okresního soudu (str.

9 rozsudku), z nějž je zřejmé, že se obecné soudy při svých závěrech o vině stěžovatele opíraly dílem též o závěry obou DNA analýz.

Stěžovatel ve svém odvolání uplatnil námitku a současně návrh na doplnění důkazu v tom smyslu, že genetické expertízy neprokázaly jeho vinu a navrhl, aby zpracovatel předložil k druhé analýze tabulku s alely.

Jak však vyplývalo z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a ze spisu, odvolací soud se shora uvedenou námitkou a současně návrhem na doplnění důkazu nijak nezabýval a nevypořádal se tak s nimi.

Proto Ústavní soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu, "již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí" usnesení odvolacího soudu zrušil.

Krajský soud tedy ve věci rozhodoval znovu a nedostatky vytýkané Ústavním soudem odstranil.

Jak vyplývá z jeho usnesení, které je napadeno touto ústavní stížností, vyžádal si soud tabulku obsahující výsledky zkoumání 11 alel a doplnění dvou původních odborných vyjádření.

Umožnil stěžovateli vyslechnout policistu, který odborné vyjádření zpracoval a prováděl vlastní analýzu.

Po takto doplněném dokazování nepokládal odvolací soud za potřebné provádět další důkazy a s námitkami stěžovatele, který setrval na svých námitkách z původního řízení, se řádným způsobem vypořádal.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.

81 , čl.

90 Ústavy ).

Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat.

Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( čl.

83 Ústavy ).

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv.

3, Praha: C.

Beck, 1995, str.

257).

Tak tomu v daném případě není.

Rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona, v nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními.

Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele.

Za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2007 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj