Entscheidungsdetail

I.ÚS 647/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.647.07.1
Datum: 29. 5. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 647/07 ze dne 29. 5. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. F., zastoupeného Mgr. D. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 10 To 102/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností Š.

F. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl.

36 a násl.

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.

2006, sp. zn.

49 Nt 1009/2006 (dále též "soud prvního stupně"), jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.

2004, čj.

49 T 11/2004 - 826, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3.

2005, čj.

10 To 159/2004 - 908.

Těmito rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podvodu podle § 250 odst.

1 trestního zákona (bod 1/ výroku o vině), trestným činem krádeže podle § 247 odst.

1, 2 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství s J.

G. (body 2/a/ a 2/b/ výroku o vině), a trestným činem loupeže podle § 234 odst.

1, 3 tr. zákona, spáchaným rovněž ve spolupachatelství s J.

G. (body 3/a/ a 3/b/ výroku o vině), kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině.

Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnáct a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že v daném případě došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádné odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná.

Poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu ( sp. zn.

III.

ÚS 217/96 ) a Evropského soudu pro lidská práva (Hiro Balani proti Španělsku, Ruiz Torija proti Španělsku, Vidal proti Belgii).

Podstata řízení o povolení obnovy spočívá ve vyhodnocení potenciálu nově navržených důkazů.

Těmi byly, mimo jiné, návrhy na výslech spoluvězňů M.

K., R.

N., I.

G. a R.

Odvolací soud pochybil nejvíce, když se s argumenty, které se týkají podstaty povolení obnovy řízení, vypořádal jediným souvětím, odkazujícím na rozhodnutí soudu prvního stupně.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud, který odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Toto vyjádření nepřineslo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, Ústavní soud z něj nevycházel.

Z tohoto důvodu nebylo zasláno stěžovateli k podání případné repliky.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je tvrzení, že obecné soudy, zejména soud prvního stupně, neprovedly v řízení o povolení obnovy stěžovatelem navrhovaný výslech svědků M.

K., R.

N., I.

G. a R.

B. a odvolací soud se s touto skutečností vypořádal pouze jediným souvětím.

Stěžovatel fakticky nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení o povolení obnovy vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález sp. zn.

III.

ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str.

41 (46)].

K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou.

Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatněny primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

Jejich dodržení v původním řízení (shora označený rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího) bylo přezkoumáno Ústavním soudem pod sp. zn.

IV.

ÚS 790/05 a tehdejší ústavní stížnost stěžovatele byla posouzena jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud připomíná, že na řízení, týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení, se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl.

6 odst.

1 Úmluvy nevztahují (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18.

10.

1995 o nepřípustnosti stížnosti č.

23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl.

6 odst.

1 Úmluvy.

O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.

V daném případě odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení.

Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žádost o povolení obnovy řízení, odůvodněná tvrzením stěžovatele, že se žádné násilné trestné činnosti nedopustil, a další navržené důkazy (zejména výslechy spoluvězňů), které jsou bez přímého vztahu k projednávané trestné činnosti, nejsou novými skutečnostmi ani důkazy, na jejichž základě by bylo možno prolomit právní moc dosavadních meritorních rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu.

Proto nebylo možné návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení považovat, v souladu s ustanovením § 278 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), za důvodný.

Stěžovatel již v původním řízení před soudy obou stupňů neúspěšně tvrdil, že se žádné násilné trestné činnosti nedopustil a že je z ní usvědčován pouze lživou výpovědí spoluodsouzeného J.

G., s níž se oba soudy vypořádaly.

Stěžovatel neuspěl ani před Nejvyšším soudem ČR, který se jeho věcí rovněž zabýval, ale ani v řízení před Ústavním soudem, jak již bylo shora uvedeno.

Ve vztahu k námitce stěžovatele o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem je namístě poukázat na to, že řízení před soudem prvního a druhého stupně nelze pojímat izolovaně, jako dvě řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená.

Naopak je nutno je chápat a pojímat jako jeden celek.

Proto Ústavní soud hodnotí i ústavnost daného konkrétního řízení v celém kontextu, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.

Pokud tedy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho odůvodnění, za vyčerpávající, logické a ucelené, reagující na námitky opakované i v opravném prostředku, může převzít odůvodnění soudu prvního stupně, příp. na ně odkázat, jako v projednávané věci, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele.

I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl.

6 odst.

1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku).

V tomto duchu posoudil Ústavní soud i projednávanou věc a uzavřel, že stěžovatelova námitka je bezdůvodná.

Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vycházela ze zjištění, že nevyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody či o uloženém trestu.

Obecné soudy přezkoumatelným způsobem, nevykazujícím znaky svévole, zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 odst.

1 TrŘ a jakými úvahami se při rozhodování řídily (§ 134 odst.

2 TrŘ).

V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl.

82 Ústavy ČR).

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu