Entscheidungsdetail

I.ÚS 2142/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.2142.07.1
Datum: 22. 8. 2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2142/07 ze dne 22. 8. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. Nco 75/2007-411, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15.

2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva").

Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl, že tři soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (ve výroku specifikovaných) nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věcí vedených u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn.

10 C 139/2002 a u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn.

18 Co 377/2006.

Stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči těmto soudcům Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, neboť uvedení soudci nejsou subjektivně nestrannými soudci, o čemž má svědčit jejich postup při projednávání jiných obdobných věcí týkajících se stěžovatele.

V ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v důsledku napadeného výroku usnesení by o věci měli nadále rozhodovat ti soudci, u nichž jsou vzhledem k dále uvedeným skutečnostem dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy soudci nikoliv nezávislí a nestranní.

Stěžovatel totiž tvrdí a tvrdil totéž i před obecným soudem, že zde jsou skutečnosti, které vzbuzují důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, ke kterým však obecný soud při svém rozhodování vůbec nepřihlížel.

Nedostatek jejich subjektivní nestrannosti stěžovatel spatřuje zejména v tom, že uvedení soudci ve věci vedené odvolacím soudem pod sp. zn.

18 Co 378/2006 potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl.ÚS - st.

21/05 a tak sami a zřejmě dobrovolně rezignovali na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu a dali jednoznačně najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného lidského práva na spravedlivý soudní proces.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl námitky týkající se právního posouzení merita věci obecnými soudy a odkázal na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

21/05.

S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn.

ÚS 371/04 , in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení "Sb. n. u.", sv.

34, str.

255).

Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.

Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel ke svému subjektivnímu přesvědčení o podjatosti uvedených soudců neuvedl žádný konkrétní důvod. "Okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem vyloučení soudce.

Muselo by být prokázáno, že má takový vztah k věci či ostatním účastníkům nebo jejich zástupcům, že to zakládá důvod pochybovat o jejich podjatosti." Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mělo být porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl.

36 odst.

1 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, neboť ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující nepodjatost uvedených soudců Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, nelze dle Ústavního soudu vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování.

Ostatními námitkami stěžovatele ohledně právního posouzení merita věci odvolacím soudem, které mělo být v rozporu s argumentací obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

21/05, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto nebyly předmětem řízení ústícího do vydání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Navíc Ústavní soud zdůrazňuje, že stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle § 23 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu a ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn.

Pl.

ÚS - st.

21/05 nesouhlasila a připojila k němu i stěžovatelem zmíněné odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení této věci relevantní a bylo-li by rozhodováno o meritu věci, je vázána stanoviskem (viz čl.

89 odst.

2 Ústavy ČR).

Ostatně totéž platí i pro soudce obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2007 František Duchoň předseda senátu