Entscheidungsdetail

I.ÚS 2018/07 #1

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.2018.07.1
Datum: 11.07.2007
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 2018/07 ze dne 7. 11. 2007

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Pontassievská 918/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 642/2007, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 9 To 236/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se J.

C. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") pro porušení čl.

37 odst.

2 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, který zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28.

2006, čj.

7 T 3/2006 - 64.

Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ").

Skutek spáchal tím, že v době od 20.

10.

1999 do 8.

2000 neoprávněně zprostředkoval nebo obstaral od dalších osob nebo jinak obstaral jinému obviněnému a dalším osobám nejméně 630 ks tablet extáze, nejméně 3 140 g pervitinu, 3 000 ks tablet léku Sonnubene obsahující Flunitrazepam, 100 g kokainu.

Dále, nejpozději od 8.

2000, u sebe pro jiné osoby neoprávněně uschovával sáček s 0,567 g směsi obsahující 88,4 % metamfetaminu a stopy efedrinu.

Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho práv došlo postupem odvolacího soudu, který jednal a rozhodoval ve veřejném zasedání bez přítomnosti jeho další obhájkyně Mgr.

Evy Karasové, ačkoli jí v rámci hlavního líčení udělil plnou moc k zastupování.

Tato plná moc nezanikla a jednalo se o případ nutné obhajoby.

Odvolací soud obhájkyni vůbec neobeslal.

Proto se k veřejnému zasedání, konanému dne 27.

11.

2006, nedostavila a veřejné zasedání proběhlo pouze za přítomnosti dalšího obhájce Mgr.

Roberta Valy.

Stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud ČR nesprávně posoudil povinnost obviněného, pokud si zvolí dva obhájce, sdělit soudu, kterého z nich zmocňuje k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech řízení a jestliže tak neučiní, rozhodne v tomto směru v řízení před soudem předseda senátu, příp. samosoudce.

Podle názoru stěžovatele se toto tvrzení Nejvyššího soudu ČR neslučuje s ustanovením § 37 odst.

3 trestního řádu (dále jen "TrŘ").

Označené ustanovení totiž hovoří pouze o vyrozumívání o úkonech trestního řízení, ale nemůže se týkat předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání o odvolání.

V této souvislosti poukázal i na ustanovení § 198 TrŘ.

Nejvyšší soud ČR, na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, neboť námitky v ústavní stížnosti korespondují s námitkami v dovolání, s nimiž se, s odkazem na výklad ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ, podrobně vypořádal, přičemž vyrozumíváním o úkonech trestního řízení se rozumí i předvolání k hlavnímu líčení či veřejnému zasedání.

Zmíněné vyjádření Nejvyššího soudu ČR nebylo zasláno stěžovateli k podání případné repliky, neboť neobsahovalo žádné nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, které by nebyly zahrnuty již v napadených rozhodnutích a Ústavní soud k tomuto vyjádření při svém rozhodování nepřihlížel.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na obhajobu, neboť nebyl ve veřejném zasedání o odvolání zastoupen oběma zvolenými obhájci (Mgr.

Robertem Valou a Mgr.

Evou Karasovou), ale pouze Mgr.

Robertem Valou, protože odvolací soud obhájkyni Mgr.

Karasovou o konání veřejného zasedání o odvolání nevyrozuměl.

Tutéž námitku stěžovatel uplatnil v rámci jím podaného dovolání.

Nejvyšší soud ČR se jí podrobně zabýval, s argumentací stěžovatele se plně vypořádal a jeho výklad ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ je ústavně konformní.

Ústavní soud, ve shodě s Nejvyšším soudem ČR, nepovažuje předmětnou námitku za důvodnou.

Stěžovatel si v rámci hlavního líčení zvolil vedle obhájce Mgr.

Valy také Mgr.

Karasovou a oznámil, že jako obhájce určeného k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení, ve smyslu § 37 odst.

3 TrŘ, označuje (zmocňuje) Mgr.

Valu.

Proto odvolací soud řádně a včas vyrozuměl o konání veřejného zasedání pouze Mgr.

Valu, který byl povinen, v rámci společné obhajoby, tuto skutečnost oznámit druhé obhájkyni Mgr.

Karasové.

Jestliže tak neučinil, nelze tuto skutečnost vytýkat odvolacímu soudu, jehož aplikace uvedeného ustanovení byla zcela namístě.

Pouze v případě, pokud by stěžovatel neoznámil, kterého z těchto dvou obhájců zmocňuje k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení a neučinil by tak ani předseda senátu nebo samosoudce, bylo by povinností odvolacího soudu vyrozumět o konání veřejného zasedání oba dva obhájce.

V dané věci však stěžovatel, při ukončení hlavního líčení, zmocnil obhájce Mgr.

Valu, který také podal za stěžovatele odvolání a v rámci veřejného zasedání prezentoval společnou obhajobu.

Stěžovatel tedy byl v odvolacím řízení řádně zastoupen.

Nutno doplnit, že stěžovatel v průběhu veřejného zasedání proti nepřítomnosti obhájkyně Mgr.

Evy Karasové nic nenamítal.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ hovoří pouze o vyrozumívání o úkonech trestního řízení, proto se nemůže týkat předvolání k hlavnímu líčení nebo k veřejnému zasedání.

V tomto směru odkázal na dikci ustanovení § 198 TrŘ.

I tuto argumentaci je nutno odmítnout.

Na interpretaci pojmu úkon trestního řízení, ve smyslu ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ, je nutno vztáhnout obecná ustanovení trestního řádu, z nichž vyplývá, že za úkon trestního řízení je třeba považovat všechny úkony vykonávané orgány činnými v trestním řízení (§ 12 odst.

1, 10 TrŘ) podle trestního řádu a na jeho základě, přičemž nezáleží na stadiu trestního řízení, ve kterém jsou prováděny.

Jsou to proto mj. i úkony prováděné v řízení před soudem (ustanovení § 180 až § 314g), tzn. veřejné zasedání o odvolání, hlavní líčení apod.

Obhájce je přitom o provádění takového úkonu vyrozumíván, nikoli k němu předvoláván.

Pojem vyrozumívání o úkonech trestního řízení, z hlediska jazykového výkladu, znamená oznámení o provádění toho kterého úkonu trestního řízení.

Ostatně pojem vyrozumívání, nikoli tedy předvolání, jak mylně uvádí stěžovatel, byl zákonodárcem užit jak ve stěžovatelem uváděném ustanovení § 198 TrŘ, dopadajícím na přípravu hlavního líčení: "O hlavním líčení se vyrozumí (...) obhájce obžalovaného (...)", ale také v ustanovení § 233 odst.

1 TrŘ, upravujícím přípravu veřejného zasedání: "Předseda senátu (...) o veřejném zasedání vyrozumí též obhájce (...)", tzn. že o konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání o odvolání jako úkonech trestního řízení je obhájce vyrozumíván, a nikoli předvoláván a vyrozumíván je ten obhájce, kterého obviněný, příp. předseda senátu, z několika zvolených obhájců zmocnil, resp. určil.

Jestliže tedy v projednávané věci stěžovatel zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení Mgr.

Valu a tento byl řádně a včas o konání veřejného zasedání o odvolání vyrozuměn, nelze v tomto postupu odvolacího soudu spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení práva na obhajobu, právní pomoc a z toho vyplývající porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako v interpretaci ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ přijaté Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí o dovolání.

Z uvedeného je patrno, že ustanovení § 198 TrŘ, na které stěžovatel odkázal, ani ustanovení § 233 odst.

1 TrŘ, nelze vykládat izolovaně, jak to provedl stěžovatel, ale v kontextu ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ, tzn. že část druhou až pátou trestního řádu nelze vykládat odděleně, nesystematicky, bez znalosti výkladu a aplikace části první, která je proto označena jako společná.

Zřejmě tato skutečnost byla důvodem, proč stěžovatel zaměnil pojmy vyrozumívání a předvolávání.

Vyrozumíván o prováděných úkonech trestního řízení (o hlavním líčení, veřejném zasedání, a dalších) je mj. obhájce (viz citovaná ustanovení), proto ustanovení § 37 odst.

3 TrŘ hovoří o "vyrozumívání o úkonech trestního řízení"; zatímco předvoláván k provedení úkonů trestního řízení (k hlavnímu líčení, veřejnému zasedání, a dalších) je mj. obviněný.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu