Entscheidungsdetail

IV.ÚS 727/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.727.05
Datum: 20. 4. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 727/05 ze dne 20. 4. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 727/05

Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. O., zastoupené JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou, AK se sídlem Tovaryšský vrch 1358/3, 460 01 Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 7. 2005, čj. 8 Tdo 930/2005-243, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 1. 2. 2005, čj. 55 To 199/2004-203, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 4. 2004, čj. 2 T 196/2003-188, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

1, čl.

8 odst.

2 věta první, čl.

36, čl.

37 odst.

3 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž obecné soudy rozhodovaly v její trestní věci.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla okresnímu a krajskému soudu, že odmítly provést obhajobou navržené důkazy, vyšetřovací pokus a výslechy svědka V.

O. a ing.

N., aniž by řádně odůvodnily, proč tak neučinily, čímž jí zabránily domáhat se ochrany svých práv před soudem a neodůvodněně odňaly možnost se obhajovat.

Zamítnutí odvolání pak z tohoto důvodu označila rozhodnutí, které je v rozporu s čl.

36 odst.

1 Listiny, a výhrady uplatnila i vůči rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako neopodstatněné, aniž by se zabýval důkazní situací; připustila však, že zákonná úprava dovolání je postavena na striktně vymezených dovolacích důvodech.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka zpochybnila důkaz provedený znaleckým posudkem a postup obecných soudů označila za rozporný s čl.

8 odst.

2 věty první Listiny, když připomněla, že již v odvolání namítala nepřiměřenost jí uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Ústavní soud prostudoval spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn.

2 T 196/2003, který si vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, a po jejich posouzení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Průběh řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, netřeba s ohledem na toto zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce, ostatním účastníkům i vedlejším účastníkům znám.

Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatelky tvořil její nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vymezil, která pochybení v procesu dokazování, resp. zjišťování skutkového stavu, mají ústavně právní relevanci.

Vzhledem k obecné dostupnosti jeho judikátů (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.

Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) pouze připomíná, že jde o případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případy důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

Ústavně právní pochybení takto naznačená však v postupu obecných soudů neshledává.

Řízení, jemuž byla stěžovatelka podrobena, bylo řízením spravedlivým, souladným se všemi ústavními kautelami, a to ve všech jeho fázích; nalézací, odvolací i dovolací soudy zcela přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily, proč nemohly stěžovatelkou uplatněné námitky akceptovat.

Je evidentní, že stěžovatelka se mylně domnívá, že podstata spravedlivého procesu spočívá v tom, že by soudy měly postupovat a rozhodovat tak, aby výsledek řízení odpovídal jejím představám, to však ani čl.

36 odst.

1 Listiny ani čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přirozeně nezaručuje.

Soud rovněž (při dodržení zásady rovnosti účastníků řízení) není v zásadě povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků, neboť absolutní právo na výslech každého svědka, jehož uvede obhajoba, není zaručeno.

Stran námitek o údajném porušení čl.

8 odst.

2 věty první Listiny Ústavní soud poznamenává, že o otázkách viny a trestu rozhodují výlučně soudy obecné (srov. čl.

90 Ústavy, čl.

40 odst.

1 Listiny) a Ústavní soud je do jejich rozhodování oprávněn zasáhnout jen v případech, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, což se v projednávaném případě nestalo.

Pokud stěžovatelka vyjádřila názor, že obecný soud přehlédl ústavně právní význam práva na osobní svobodu, Ústavní soud takové pochybení neshledal.

K podstatě osobní svobody vyvěrající přímo z lidského bytí již jen jako obiter dictum Ústavní soud připomíná nesouměřitelnost omezení osobní svobody stěžovatelky v důsledku trestu uloženého jí při nepochybném respektování všech zákonných i ústavních kautel s následky činu pro poškozenou.

Také poškozená je nositelkou ústavně garantovaných lidských práv; z obsahu spisu je patrno, že celá řada jí zaručených základních práv byla následkem zaviněného jednání stěžovatelky dotčena, ne-li zcela nevratným způsobem eliminována.

Ústavní soud proto zcela a zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2006 Miloslav Výborný zastupující předseda senátu