Entscheidungsdetail

IV.ÚS 613/05

Gericht: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2006:4.US.613.05
Datum: 17. 1. 2006
Textstatus: Volltext verfügbar

Die Entscheidungstexte werden in der tschechischen Originalfassung angezeigt.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 613/05 ze dne 17. 1. 2006

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem, AK se sídlem Moskevská 66, 360 01 Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2005, čj. 10 Co 364/2005, ve výroku II., a o návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

36 a čl.

37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení náhradově nákladového výroku shora označeného usnesení, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresní soudu v Karlových Varech ze dne 4.

2005, čj.

24 Nc 2001/2005-4, (výrok I.) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatel uvádí, že odvolací soud odůvodnil svoje rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení odkazem na ustanovení § 142 odst.

1 ve spojení s ustanovením § 224 odst.

1 o. s. ř. tím, že v odvolacím řízení úspěšný oprávněný (stěžovatel) účelně náklady nevynaložil.

Podle stěžovatele nebyla tato úvaha na místě, neboť stěžovatel měl právo se vyjádřit k odvolání druhého účastníka řízení, a pokud mu bylo garantováno právo vyjádřit se v případě, kdy je nařízeno jednání, nemůže mu být toto právo upřeno v případě, kdy soud rozhoduje bez nařízení jednání.

To, že soud nepovažoval vyjádření stěžovatele k odvolání Z.

H. (v řízení před obecným soudem na straně povinné) za účelně vynaložený náklad, přestože jím stěžovatel reagoval přímo na tvrzení obsažená v odvolání protistrany, představuje dle jeho názoru porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovné postavení účastníků řízení.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10.

10.

2005, podepsaném předsedkyní senátu 10 Co, stručně zrekapituloval obsah odvolání povinné a uvedl, že vyjádření stěžovatele nevyvracelo žádné z tvrzení uvedených v odvolání, ani neobsahovalo žádná nová sdělení, konstatovalo pouze, že nárok je po právu, a pokud použila povinná výkon rozhodnutí proti němu, má na tento postup právo i on.

Odvolací soud připustil, že odůvodnění jeho rozhodnutí lze považovat za kusé, vyloučil však, že by jeho postupem byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.

V replice k vyjádření Krajského soudu v Plzni stěžovatel stanovisko soudu odmítl, vyslovil přesvědčení, že soud se záměrně vyhnul jeho právní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a k podpoře svých tvrzení předložil kopie korespondence s povinnou.

Navrhl rovněž, aby Ústavní soud uložil povinné zaplatit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že k návrhu stěžovatele jako oprávněného nařídil Okresní soud v Karlových Varech exekuci proti povinné k vymožení částky 15 275,- Kč.

Odvolání, ve kterém povinná navrhla zastavení exekuce s poukazem na svoji tíživou finanční situaci, odvolací soud nepovažoval za důvodné a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.

Náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků řízení s odůvodněním, že úspěšný oprávněný (stěžovatel) účelně náklady nevynaložil (§ 142 odst.

1 o. s. ř.).

K ověření tvrzení stěžovatele si Ústavní soud vyžádal fotokopii části spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn.

24 Nc 2001/2005.

Z odvolání povinné vyplynulo, že tato svoji povinnost zaplatit stěžovateli předmětnou částku nepopřela, vysvětlila, že se ocitla ve finanční tísni v důsledku dlužného výživného stěžovatele ve výši 17 434,- Kč, které zaměstnavatel manžela nevyplácí pro druhotnou platební neschopnost, a požádala soud o zastavení nařízené exekuce.

Z vyjádření stěžovatele k tomuto odvolání vyplynulo, že stěžovatel poukázal na pravomocný a vykonatelný titul, na základě kterého byla exekuce nařízena, a na korespondenci s povinnou, která slib splnit závazek ze soudem schváleného smíru nesplnila.

K dlužnému výživnému uvedl, že povinná vede na jeho mzdu výkony rozhodnutí, avšak to, že srážky ze mzdy zaměstnavatel povinné nevyplácí, nemůže nijak ovlivnit.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Podle ustanovení § 142 odst.

1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva, s jehož výkladem a následnou aplikací stěžovatel nesouhlasí.

Ústavní soud však dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že je věcí obecných soudů, aby v rámci svého uvážení rozhodly o obsahu neurčitého pojmu obsaženého v té které právní normě vzhledem ke konkrétním okolnostem každého případu.

V projednávaném případě má Ústavní soud za to, že při posouzení účelnosti stěžovatelem vynaložených nákladů odvolací soud nevybočil z mezí zákonnosti, když jeho úvahy jsou z kontextu odůvodnění napadeného usnesení seznatelné, přezkoumatelné a podložené.

Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí a jeho zásah by byl namístě pouze tehdy, pokud by při aplikaci a interpretaci normy jednoduchého práva zjistil pochybení mající ústavně právní relevanci.

K takovým pochybením dochází v případech konkurence norem jednoduchého práva, kdy ve věci aplikovaná norma sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu v případech konkurence interpretačních alternativ, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, nebo v případech svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem.

Projednávaná věc není pod žádný z uvedených případů podřaditelná.

Pokud stěžovatel argumentoval čl.

36 odst.

1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pak Ústavní soud připomíná, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.

Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl.

6 odst.

1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně procesně znevýhodněna.

Ústavní soud, který nahlíží na řízení před obecnými soudy v jejich celku, ověřil, že stěžovateli bylo umožněno využít svého právo obrátit se se svojí věcí na soud, který o jeho návrhu rozhodl, aniž by jej jakkoliv oproti druhému účastníku řízení znevýhodnil (čl.

37 odst.

3 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy).

Ústavní soud již dříve judikoval, že právo na soudní ochranu a právo na rovné postavení účastníků řízení nemůže být porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, rozhodne na základě něho a své rozhodnutí řádně odůvodní.

Tento závěr plně dopadá i na přezkoumávané rozhodnutí.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odmítnout.

Odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu zjevné neopodstatněnosti je takovým výsledkem řízení před Ústavním soudem, jenž zakládá důvod zjevné neopodstatněnosti i s ní spojeného návrhu na náhradu nákladů řízení dle § 62 odst.

4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu